Jdi na obsah Jdi na menu
 


Humor a satira v české literatuře

3. 5. 2010

HUMOR A SATIRA V ČESKÉ LITERTUŘE

 

Humor  (z lat. humor = vláha, vlhkost):  druh komického zabarvení jednotlivých motivů, témat i celých děl. Na rozdíl od satiry a sarkasmu vyznívá humor laskavou úsměvností, chápavým a shovívavým smíchem nad lidskými nedostatky, omyly a chybami. V podtextu humorného vypravování se nezřídka objevují i prvky tragické, např. v prózách Nerudy, Haška, Poláčka, K. Čapka a dalších.

 

Satira  (z lat. satura, později satira = směs, všehochuť):  poezie, próza či drama vysmívající se (výsměchem, ironií, sarkasmem a vtipem) nedostatkům a vadám společnosti nebo také individuálním pokleskům a chybám, je vyostřeně kriticky hodnotící a odsuzující.

 

hra Mastičkář: zesměšňuje šarlatánství prodavačů mastí

        zlomek velikonoční hry (latinský podklad)

        námět: 3 Marie jdou pro vonné masti, chtějí balzamovat Kristovo tělo

        obraz středověkého tržiště, šarlatánství prodavače mastí a léků

      

sociální satira Podkoní a žák (spor studenta a panského služebníka o tom, kdo se má lépe; ironie a trpkost); forma dialogu, živý, přístupný jazyk, hádka o tom kdo má víc a při tom oba nemají skoro nic.

 

satiry Hradeckého rukopisu

           – autoři neznámí (i z měšťanstva)

           – poprvé kritika nedostatků světských i církevních, obraz měšťanského života

           Desatero kázanie božie – veršované kázání, útok na hříšníky; autor jim vyhrožuje formou přirovnání (osud trubců v úle)

         Satiry o řemeslnících a konšelích – kritika nepoctivosti a okrádání; výhrůžka méně útočná       

 bajka O lišce a džbánu – veršované exemplum (krátké vyprávění s poučením)

 

Václav Matěj Kramerius

vydával knížky lidového čtení ( Večerní shromáždění Dobrovické obce ) a C.K. pražské poštovní noviny

 

Josef Jungmann

teoreticky se věnoval satiře a humoru ve své Slovesnosti, rozvoj veselohry v závěru NO

 

Václav Kliment Klicpera (1792–1859)

autor veseloher, např. Rohovín čtverrohý, Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsu, Zlý jelen; kritika špatných lidských vlastností

 

Josef Kajetán Tyl (1808–1856)
 Kutná Hora; tvůrce českého realistického dramatu

 

Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka – zde poprvé zazněla z úst slepého houslisty Mareše píseň Kde domov můj s melodií Františka Škroupa. Děj se odehrává v řemeslnickém prostředí a je namířen proti poněmčeným odrodilcům. Fidlovačka byla slavnost pražských ševců. Ve hře Paní Marjánka, matka pluku Tyl zobrazil venkovskou společnost a pokusil se tlumočit své demokratické názory.

        K báchorkovým hrám se řadí Strakonický dudák, Lesní panna, Jiříkovo vidění, Tvrdohlavá žena aj.

Hra Strakonický dudák  dosáhla velké popularity. Příběh vypráví o dudákovi Švandovi, kterému chudoba brání ve sňatku s milovanou Dorotkou. Proto musí odejít do světa, aby zbohatl. U lesa jej ale překvapí spánek a Švanda usíná. Mezitím mu jeho matka, lesní víla Rosava, očaruje dudy. Ty pak vyhrávají tak čarovně, že brzy získal spoustu peněz. Jeho bohatství však přilákalo vypočítavého sekretáře Vocilku, který se vetřel do jeho přízně. V jedné neznámé zemi Švanda rozesmál smutnou princeznu Zuliku a byl bohatě odměněn. Dorotka se nemohla Švandy dočkat, proto se za ním i s jeho přítelem Kalafunou vypravila. Přišli právě ve chvíli, kdy je Švanda povolán na zámek a tam jej princezna nutí, aby si ji vzal. Tomu chce Kalafuna zabránit. Vocilka namluví králi, že jsou to nějací blázni, a Dorotka s Kalafunou jsou strážemi vyvedeni. Pak přichází princ, kterému byla Zulika zaslíbena a nechá Švandu uvrhnout do vězení. Vocilka uteče. Ve vězení se Švandovi zjeví jeho matka Rosava a chce ho vysvobodit. Protože mu prozradila své tajemství, je odsouzena královnou víl Lesanou mezi divoké ženy a musí tam zůstat, dokud ji a Švandu nevysvobodí věrná láska prosté dívky. Vysvobodila je Dorotka, Rosava se opět stala vílou a Švanda se vrátil domů a později se s Dorotkou smířili.

Hra je příběhem o hledání štěstí, o lásce k domovu, vlasti, národu, ale i oslavou pravé české povahy.  

        K nejznámějším Tylovým historickým hrám se řadí Kutnohorští havíři, Jan Hus a Žižka z Trocnova.

 

Karel Havlíček Borovský (1821–1856) 

 klasik české politické satiry
Borová u Přibyslavi; studium na gymnáziu v Německém Brodě, kněžský seminář v Praze (vyloučen), pobyt v Rusku jako vychovatel đ Obrazy z Rus (kritika carské samovlády); liberál (jako Palacký); po revoluci 1848 – proti reakci vídeňské vlády đ pronásledován a souzen, 1851 policejně odvezen do vyhnanství do Tyrol (Brixen), kde vznikly jeho satiry

Dílo

 novinář:

            Pražské noviny (literární příloha Česká včela), Národní noviny (satirická příloha Šotek), časopis Slovan (v Kutné Hoře); programové články v souboru Duch Národních novin

 

literární kritik:

            boj o umění pravdivé, hodnotné – Kapitola o kritice

 

překladatel:

            např. Gogolových Mrtvých duší

 

básník, satirik, epigramatik:

            Epigramy – krátké, satiricky útočné básně s pointou; Havlíčkův kritický poměr k životu a světu;

            ironicky věnovány Církvi, Králi, Vlasti, Múzám, Světu (5 oddílů);

            útok na katolickou církev (Z historie literatury české), byrokracii a stát (Etymologický, Selský, Demokratský), na nezdravé jevy v národním životě (Verba docent, exempla trahunt, Poeta laureatus)

 

lidovost:

v demokratickém obsahu

ve formě (nápis, ukolébavka, modlitba, popěvek)

v stylových prostředcích: veršový i větný paralelismus, rytmická pravidelnost

v jazyce: prvky lidového, hovorového jazyka (plesnivina, pačesy)

 

satiry – vrchol tvorby:

 

Tyrolské elegie

podnět a inspirace: vlastní zážitek

 

téma:   zatčení, cesta do Brixenu, život ve vyhnanství; obraz tragédie osobní i národní

záměr: boj proti reakci státu, kritika policejního systému, pokrytectví; opovržení rakouskou vládou

žánrově:          netradiční elegie – satira (elegický tón + ironie, výsměch); situační a jazyková komika

autoportrét:     (příslušnost k českému národu, muzikant – 2. zpěv), zatýkání jako ironický vtip (”přátelský čin Bachův”) × projev zvůle

 

Křest sv. Vladimíra (torzo)

inspirace Nestorovým Letopisem ruským

 

téma a záměr:  kritika absolutismu jako způsobu vlády, katolické církve (Jezovitský marš), pokrytectví, zištnosti

forma vyjádření:groteskní děje se odehrávají zdánlivě v dávných dobách vznikajícího ruského státu za knížete Vladimíra (pro oklamání cenzury), ale aktualizace – kritika rakouské vlády, výsměch, ironie

postavy:          car Vladimír (zpupný, omezený násilník) × pohanský bůh Perun (ubohý sluha absolutistického vládce)

jazyk:  lidovost, prostá písňová 4veršová sloka, jednoduchý verš, rytmus

 

Král Lávra

téma:   parafráze rozmarné veršované pohádky irského původu o králi s oslíma ušima

záměr: narážky na dobovou situaci, omezenost, tupost a zloba panovníka

forma: parodie historií o hodných panovnících (× brutální, nelítostné činy)

postavy:          král, holič Kukulín, čeští muzikanti

 

společné znaky satir:

            výraz odporu proti jakémukoli násilí a útlaku; kolektivní historická a politická zkušenost národa

 

2) Venkovská próza – realistický obraz venkovského života v pol. 19. stol.

 

Jan Neruda (1834 - 1891)

narozen v Praze na Malá Straně, otec vojenský vysloužilec, měl trafiku,  matka posluhovačka
 žil v domě U dvou sluncí v Ostruhové ulici
 gymnázium, univerzita (nedokončená práva), živil se jako suplent, novinář, úředník.

Dílo:
novinář: 2000 fejetonů

sbírky fejetonů:

Studie krátké a kratší
Žerty hravé i dravé

"1.máj 1890" - nejznámější fejeton

 


 sb.Hřbitovní kvítí - pesimismus; podmíněno neutěšeným životem
 sb.Balady a romance - myšlení a city lidí- po formální stránce dokonalé
- humor a ironie
3 okruhy:

1) člověk obecně - Balada dětská, Balada stará, Balada zimní
2) náměty biblické a legendární - Balada tříkrálová, Balada štědrovečerní, Balada májová, Balada Rajská
3) balady spjaté s nár. životem - Balda česká, Romance o Karlu IV., Balada o polce
Balada dětská - zatímco matka spí smrt svádí dítě, aby si šlo hrát

Romance helgolandská - strážce majáku navádí loď na skalisko, aby získal majetek pro dceru, ale zahubí i budoucího zetě

 

Povídky malostranské – vrcholný soubor (13 próz) o životě Malé Strany z dob Nerudova mládí; pronikání kapitalistických vztahů do strnulého způsobu života, zdánlivě idyla, ve skutečnosti tragické události, tón vážný i humorný, řešení tragické i smírné; příslušníci drobné buržoazie (pan Vorel, pan Rybář aj.) nebo chudina, žebráci (Vojtíšek); autobiografické prvky (p. Svatováclavská mše, Jak to přišlo), převaha vypravování v ich-formě; autor často jako vypravěč nebo se ztotožňuje s některou postavou (Jan Hovora ve Večerních šplechtech, student Krumlovský ve Figurkách, Václav Bavor v Týdnu v tichém domě); mnohé postavy podivínské (povídka Hastrman, Doktor Kazisvět aj.)

 

Svatopluk Čech (1846 - 1908)
- narodil se na venkově v obci Ostředek u Benešova, měl monumentální, patetický, rétorický styl, básník i prozaik. Byl z vlastenecké rodiny, vystudoval práva, praxi neprovozoval, psal do časopisu Květy, byl plachý, samotářský, neprůbojný, v literatuře upřednostňoval vše pro národ.

Dílo:
Hanuman - opičí stát, proti chybám české národní povahy, proti lumírovcům.
Pravda - nejostřejší satira o sestoupení pravdy na zem.

- lyrika (politická, vlastenecká)
 
Výlet pana Broučka do Měsíce
Nový epochální výlet Pana Broučka, tentokráte do XV. století - p.Brouček a husité, proti falešnému vlastenectví, uteče z bitvy na Vítkově.
 

Jaroslav Vrchlický (1853–1912)
Louny; studium filozofie; profesor srovnávacích literatur na pražské univerzitě; vytvořil nejbohatší a nejvšestrannější dílo (80 bás. sbírek, celkem 270 knih); vykonal práci celé generace (to, co jiné literatury vytvářely po celá staletí

Dílo

veselohra Noc na Karlštejně – zápletky vyplývají ze zákazu přístupu žen na hrad;

 

 

Josef Svatopluk Machar (1864–1942)
autor Manifestu České moderny, mluvčí generace Česká moderna, básník, představitel realistické subjektivní a politické lyriky, satirik
« Kolín, úředníkem ve Vídni, ale podíl na českém politickém a kulturním životě; před 1. světovou válkou nepřítel prázdného vlastenectví a klerikalismu; po válce názorové rozpory, stoupenec krajně pravicové pozice

 

sbírka Čtyři knihy sonetů – tón zklamání, vyjádření pocitů generace, např. b. Sonet o sobě - prosazuje individualismus, dokazuje nelhostejnost, charakterizuje smysl své tvorby

 b. Sonet o dějinách sonetu – charakteristika předchůdců, otevřená polemika se vznešeným rétorickým patosem lumírovců; proti bohaté metaforičnosti a zdobnosti důraz na významovou stránku poezie (sdělení); nutnost přímého pojmenování a kritičnosti

 

      sbírka Tristium Vindobona (žalozpěvy z Vídně)

      lyrika politická, inspirace Ovidiovými žalozpěvy z vyhnanství; kritika české politiky, skeptický pohled do budoucnosti; vřelé vlastenectví autorovo

 

      sbírka Zde by měly kvést růže

      veršovaná epika, kritika měšťácké společnosti – pokrytectví, zbabělosti, neupřímnosti; osudy žen, jejich otrocké postavení ve společnosti;

      prozaizace verše, využití hovorového jazyka; forma nadsázky, ironie, sarkasmus

 

 Viktor Dyk (1877–1931)
básník, dramatik, prozaik – největší ironik, romantik, reflexivní lyrik; právník a politik

sbírky Satiry a sarkasmy, Pohádky z naší vesnice – satiry na politický a společenský život v Čechách, ironicky komentuje dobové dění, prodejnost politiků

 

Jaroslav Hašek  ( 1883 – 1923)

Narodil se v Praze v rodině bankovního úředníka, dříve učitele na střední škole.

Gymnázium musel opustit pro neprospěch, pak se učil drogistou a poté dostudoval obchodní akademii. Místo v bance brzy opustil a odešel na Balkán pomáhat makedonským povstalcům. Byl několikrát zatčen a byl také na černé listině za svůj anarchismus. Potuloval se po Evropě i po našich zemích, živil se obchodem se psy, zasahoval u nás do politického dění během voleb (založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona a kandidoval za ni; jeho volební projevy byly vydány až posmrtně pod názvem Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona).

Za války se dostal na haličskou frontu, přeběhl na ruskou stranu a skončil jako voják v čs. legiích v Rusku. Roku 1918 vstoupil do Rudé armády a nakonec se stal pracovníkem politického oddělení RA (Ufa, Bugulma, Irkutsk), redigoval časopisy, psal články a povídky.

Do vlasti se vrátil teprve koncem roku 1920 a začal opět žít bohémským životem. Tehdy začal psát svou světoznámou knihu o Švejkovi.

Odešel z Prahy do Lipnice a tam roku 1923 zemřel.

Již od 18 let se projevil jeho spisovatelský talent a začal publikovat své práce v novinách a časopisech. Jeho dílo zahrnuje velké množství povídek, fejetonů, časopiseckých článků a črt, které zprvu tematicky čerpaly z jeho cest po evropských zemích. Projevuje se v nich Haškův smysl pro životní hodnoty prostého člověka i životní styl vyděděnce; v řadě povídek se vyslovil kriticky proti výchovnému systému v Rakousko-Uhersku, proti církvi, politickým stranám, armádě, byrokracii, degenerované šlechtě, projevům „dobročinnosti“, žurnalistické lži atd. 

K jeho nejznámějším povídkovým či satirickým souborům se řadí např. Trampoty pana Tenkráta, Průvodčí cizinců a jiné satiry z cest i z domova, Můj obchod se psy a jiné humoresky, Dva tucty povídek, Tři muži se žralokem, Mírová konference aj.

Už v roce 1912 napsal knihu Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky. Tady ještě převládá fantastická groteska nad společenskou kritikou a nad realistickou kresbou typů. V době Haškova působení v ruských legiích vznikla druhá verze Švejka -  Dobrý voják Švejk v zajetí (1917) – ta se stala základem jeho nejznámějšího díla. Definitivní verze vznikla až po jeho návratu do Čech  (v letech 1920 – 23). Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je románová tetralogie, jejíž poslední díl zůstal nedokončen. O dopsání se pokusil jeho přítel Karel Vaněk, ale neúspěšně. Román ilustroval Josef Lada.

      Román je satirickým obrazem rakouské monarchie a jejího militarismu. Autor vytvořil postavu, jež je ztělesněním lidového rozumu, vtipu, humoru i vytrvalého odporu. Švejk se proti válce brání svou „hloupostí“, doslova vykonává příkazy nadřízených, tím často vyvolává zmatek a ukazuje tak jejich naprostou nesmyslnost.

      Román nemá pevnou dějovou linii. Skládá se spíše z různých příběhů ze Švejkova života, které vypráví svým kamarádům i důstojníkům.

      Švejkova posluhovačka paní Müllerová přináší zprávu, že byl zabit Ferdinand, následník trůnu. Švejk v hostinci U Kalicha rozvádí úvahy o vzniklé situaci. Je zatčen a vyslýchán, lékaři jej nakonec prohlásí za „úředního blba“.

      Vypukla válka. Švejk má silný revmatismus, přesto bere berle, sedá na invalidní vozík a nechává se paní Müllerovou odvézt na vojnu. Cestou  neustále vykřikuje: „Na Bělehrad!“ Nejsměšněji vyznívá to, že je opravdu odveden. Neustále se dostává do nějakých problémů, je často vyslýchán, pobývá i v blázinci. Stává se sluhou feldkuráta Otty Katze, ten jej však brzy prohrává v kartách a Švejk odchází k nadporučíku Lukášovi. S ním prožívá dobré i zlé. Poté, co ho přivedl do problémů (obstaral mu psa, který patřil jeho nadřízenému), je s ním odvelen na ruskou frontu. Na jedné stanici však popíjel a ujel mu vlak. Vydal se tedy za svou jednotkou pěšky. Cestou je zadržen strážníky, kteří jej považují za ruského zvěda. Pomocí alkoholu se ho snaží přimět k přiznání, opijí se však více než Švejk a dokonce nadávají na Rakousko-Uhersko. Po dlouhé cestě se Švejk konečně dostává mezi své, na frontu.

      Pomocí postavy Švejka vyjádřil Hašek svůj postoj ke světu, armádě a válce. Díval se na válečné běsnění očima prostého člověka, který nechce  válčit, naopak touží prožít svůj život v míru. Dokazují to i Švejkova slova při první přestřelce na frontě. Volal směrem k nepříteli: „Nestřílejte, jsou tu lidi!“

      V románu vystupuje řada dalších postav, které přispívají k humorné atmosféře díla, např. hladový Baloun, bývalý profesor poručík Dub, ctižádostivý kadet Biegler aj.     

 

Karel Čapek

povídková kniha Povídky z jedné a druhé kapsy

Kniha apokryfů – motivy z bible, antiky

komedieLoupežník

alegorická hraZe života hmyzu

 

Osvobozené divadlo a tvorba W+V

hry:

Caesar

Balada z hadru

Hej rup

Kat a blázen

Vest Pocket revue

Rub a líc

 

František Langer (1888–1965)
vojenský lékař čsl. legií v Rusku, prozaik a dramatik

      po válce autor veseloher: Velbloud uchem jehly, Obrácení Ferdyše Pištory aj., pro děti psal loutkové hry.

 

Vladislav Vančura  (1891 – 1942)

dramatik, prozaik, filmový režisér. Původním povoláním lékař.

jeho próza vychází z experimentálního a expresivního pojetí, hledání nových forem, archaismy

popraven gestapem po atentátu na R. Heydricha

Román Rozmarné léto (1926) 

Stereotyp malého lázeňského městečka Krokových Varů je narušen příjezdem kouzelníka Arnoštka a jeho krásné provazolezkyně Anny. Na tuto dívku se marně snaží upoutat svou pozornost tři starší pánové, přátelé – plavčík a majitel lázní Antonín Důra, kanovník Roch a major Hugo. Manželka majitele lázní se zamiluje do kouzelníka a na chvíli se k němu nastěhuje, vystřízlivění nastává až po odjezdu komediantů. Odkryta omezenost maloměsta vliv poetismu

 

Karel Poláček  (1892 – 1944)

novinář, redaktor Lidových novin přispíval tam především soudničkami i sloupky, zemřel v koncentračním táboře Osvětim.

Lyrický humorný příběh Bylo nás pět (vydáno po smrti 1946, vznikl před transportem do koncentračního tábora)

Pětičlenná parta rychnovských kluků, vypravěč syn obchodníka Petr Bajza, Bejval Antonín, Čeněk Jirsák, Éda Kemlink, a Zilvar z chudobince, to jsou hrdinové vyprávění. Autor vzpomíná na dětství, vystihuje dětské uvažování, jednání a hodnocení, kritika dospělích, mistrná práce z jazykem.

další díla: Hostinec U kamenného stolu, Dům na předměst – satira na maloměsto, kniha – Život ve filmu, Židovské anekdoty

 

Eduard Bass, vl. jm. E. Schmidt, (1888 – 1946)

 český prozaik a novinář. Autor šansonů, kupletů a skečů; působil jako zpěvák, recitátor, konferenciér a později i ředitel v pražských kabaretech Červená sedma, Rokoko. Vydával kabaretní texty v edici Syrinx a satirický časopis Šibeničky. V letech 1921 - 42 fejetonista, reportér (Potulky pražského reportéra, Holandský deníček, Divoký život Alexandra Staviského), soudničkář, divadelní kritik. Autor tzv. rozhlásků, od roku 1933 též šéfredaktor Lidových novin. Patří k předním humoristickým spisovatelům 20. stol.

próza pro děti Klapzubova jedenáctka: Příběh vypráví o fotbalovém mužstvu synů českého chalupníka, které se proslavilo ve světě poctivostí, soudržností a chytrostí.

 

Zdeněk Jirotka

román Saturnin

 

Josef Kainar   (1917 – 1971)

básník, dramatik, textař i komponista, autor kreslených vtipů, fotograf, člen Skupiny 42

narozen v Přerově v rodině železničáře, za okupace se sblížil s členy Skupiny 42 a byl jejím významným představitelem; překládal Majakovského a Rilkeho

po osvobození pracoval jako dramaturg a redaktor brněnské Rovnosti, přátelil se s brněnskými básníky (Ludvík Kundera, Mikulášek, Blatný)

po Halasově smrti ztrácí kontakt se Skupinou 42, od r. 1957 vydává řadu knih pro děti, publikuje v Hostu do domu a v Literárních novinách

na konci 60. let píše texty pro bluesovou skupinu Framus Five a Flamingo (Michal Prokop)

Třetí období Kainarovy tvorby začíná po XX. sjezdu KSSS v r. 1956, vrací se k poetice svých raných sbírek, a to ve sbírce Člověka hořce mám rád (1956): vidí člověka nedokonalého, proto je jeho láska hořká. Např. v básni Je to poukazuje symbolickou hromadou neuklizeného smetí na nedostatky našeho života.

 

 

Bohumil Hrabal  (1914 – 1997)

Děj novely Ostře sledované vlaky je umístěn na zapadlou železniční stanici v době okupace. Hlavní postavou je Miloš Hrma, mladý výpravčí, těžce nesoucí svoji sexuální nezkušenost. Má pocit, že je všem pro smích. Své problémy se pokusil vyřešit sebevraždou, ale neúspěšně. Konec jeho komplexům učinil poměr s živelnou Viktorií, která podpořila jeho sebedůvěru. Svůj vzor má Miloš v rázném a veselém výpravčím Hubičkovi, který si nedělá nejmenší trápení ze svých afér. Ten také požádal Miloše, aby mu pomohl s jeho ilegálním úkolem. Miloš nakonec tragický umírá poté, co vhodil bombu do německého vlaku s nákladem střeliva. Jeden voják si ho ale všiml a postřelil ho. Zasáhl mu plíce. V poslední chvíli se Miloš zamýšlí nad každodenností života, kterou proklínal, ale nyní mu bude chybět.

Novela byla zfilmována Jiřím Menzlem a získala cenu Oskara.

vynikající vypravěč, prozaik světové úrovně; vstup do literatury v 50. letech, publikoval částečně oficiálně, částečně v samizdatu nebo v cizině; právník, ale různá zaměstnání (dělník, výpravčí, balič starého papíru, kulisák); navázal na vypravěčské umění Haškovo – hospodské povídačky; vliv surrealistických postupů; zážitky z dětství, okupace, život v Praze a Polabí; znalost prostých lidí, záliba v groteskních situacích, povahách, šokujících nápadech; prvotina Perlička na dně (soubor povídek);

povídky Pábitelé – o lidech zvláštním způsobem milujících život (vnitřně čistí, opravdoví, navenek obhroublí); pábení = zvláštní způsob rozprávky s prvky poetismu, surrealismu, naturalismu

novela Taneční hodiny pro starší a pokročilé – tvarové experimentování, dějová složka na okraji zájmu

román Postřižiny – spojení groteskní hyperboly a jemné kritiky maloměstského způsobu života

postavy – krásná a romantická Hrabalova maminka a fanfaronský strýc Pepin – nekonvenční vitalita obou, obdiv k novému, radost ze života bez předsudků; hovorové a slangové výrazy, Pepinovo slovácké nářečí

 

Kluby poezie (původně Příliš hlučná samota a Něžný barbar – upravená verze), tzv. ”libeňské texty”, jednak tragickobohémský příběh autorova přítele Vladimíra đ periferní balada, jednak citlivý, poetický text o životní aktivitě člověka;

 Slavnosti sněženek – povídky, vyznání lásky k životu, přírodě, lidem;

v zahraničí vyšel i román Obsluhoval jsem anglického krále a trilogie Svatby v domě, Vita nuova, Proluky (vypravěčem je autorova žena Eliška)

 

 

VLADIMÍR PÁRAL (1932)

Původním povoláním inženýr chemie, nyní spisovatel z povolání, žije v Ústí nad Labem.

Jeho próza je zaměřena proti konzumnímu způsobu života, maloměšťáckým stereotypům i proti nově vzniklé vládnoucí třídě.

Párala  můžeme označit i za stylotvornou osobnost 60. let, neboť je novátorem v oblasti formy:

pracuje s formou laboratorní zprávy, protokolu, snaží se o telegrafickou stručnost a zkratkovitost

hlavím kompozičním principem je opakování (slov, vět, odstavců) jako výraz opakování životních úkonů (stereotyp)

má dokonale promyšlenou stavbu celého díla (vliv racionálního povolání)

Pro tyto vlastnosti si našla jeho próza řadu následovníků (nejvýznamnější Jiří Švejda), o nichž se hovoří jako o „severočeské škole“.

V letech 1964 – 71 napsal pětidílný cyklus novel a románů, nazvaný Pět způsobů ukájení. Tvoří jej tři novely (Veletrh splněných přání, Soukromá vichřice, Katapult -> r. 1977 všechny tři Tři ze ZOO) a dva romány (Milenci a vrazi a Profesionální žena).

Novela Veletrh splněných přání (1964, podtitul „příběh pokleslé atinty“)  líčí život mladého technika v Ústí nad Labem od 50. do konce 60. let. Tento hrdina, mladý chemik, se cítí velice době v odlidštěném koloběhu pracovního dne i ve stejně zmechanizovaném volném čase. Pohodlný stereotyp mu vyhovuje, vyhovuje mu i systém direktivního  řízení, který od podřízeného nežádá iniciativou, ale poslušnost. Hlavním kompozičním principem je opakování slov, vět…

Novela Soukromá vichřice (1966, „laboratorní zpráva ze života hmyzu“) zobrazuje čtyři partnerské dvojice, které svůj stereotyp řeší sexuálními zážitky, ale i když tam je zastihne zevšednění a nuda, zjišťují, že erotika je marným pokusem o plné využití.

Novela Katapult (1967) – hlavní hrdina inženýr Jošt hledá východisko z nudy v sedmi milostných vztazích (pomocí inzerátu naváže známost se sedmi ženami na trati Ústí nad Labem – Brno, kterou často projíždí na svých služebních cestách. Tak vedle svého normálního rodinného života s ženou Lenkou a dcerou Leničkou žije dalších sedm životů). Jošt brzy poznává, že „sedm svobod je dohromady jedna zostřená samovazba“ (ženy chtějí založit rodinný krb, od kterého toužil uniknout), a chce vrátit k rodině. Náhodná smrt mu v tom zabrání (autor ho nechal zahynout v letadle, jímž spěchal do Ústí zachránit rodinný život).

 

Následující dva romány Milenci a vrazi (1969, „magazín ukájení před rokem 2000“) a Profesionální žena (1971, „román pro každého“), které uzavírají tzv. černou pentalogii (kde autor experimentuje s nejrůznějšími vypravěčskými postupy, také z oblasti kýče – např. Angelika) přinášejí kritiku promarněných životů, obětovaných honbě za majetkem, kariérou a mocí a redukujících lásku jen na sex.

Nová „bílá pentalogie“ z let 1974 – 80 odráží pokus o vylíčení hlavního hrdiny. Zatím čtyři svazky. Mladý muž a bílá velryba, Radost až do rána, Generální  zázrak a Muka obraznosti.

románu Mladý muž a bílá velryba (1973) obětuje hlavní hrdina život při hledání výrobního řešení, dovede však svým pracovním nadšením strhnout rezignované a vychladlé spolupracovníky. V následujících pracích se opět objevují problémy neřešitelné, stereotyp, nuda.

Román Radost až do rána (1975) měšťácké živoření se nabízí jako socialistický životní ideál.

Román Generální zázrak (1978, „román naděje“) osudy osm postav, které se marně snaží vymknout z životních koloběhů.

Román Muka obraznosti (1980) autobiografické prvky, mírná ironie proti dřívější sžíravé kritice a nadsázce.

 

Páral se pokusil o žánr science fiction, ne však příliš úspěšně, např.:

román Pokušení A – ZZ (1982)

Romeo a Julie 2300 (1982)

Válka s mnohozvířetem

Země žen

 

Na sklonku 60. let se stalo módou experimentování s prózou. Tyto pokusy však buď byly poplatné tradicím lyrizované avantgardní prózy 30. let (Karel Eickler – Početí leguána), nebo se utápěly v literártském exhibicionismu (Rio Preisner – Kapiláry). Jen dva autory můžeme označit za hlavní protagonisty tohoto směru Věru Linhartovou a Ivana Vyskočila.

 

Alois Jirásek (1851–1930)
vrchol české historické prózy 19. stol.
Hronov, studium historie, profesorem dějepisu v Litomyšli, pak v Praze; malířské nadání (přátelství s Alšem); vliv Palackého koncepce dějin

Dílo
Ve hře Lucerna se dostaneme na panství mladé kněžny, kde neomezeně vládne vrchní. Pouze mlynář je zproštěn poddanství a roboty. Jedinou jeho povinností je svítit kněžně lucernou na cestě od mlýna ke starému zámečku v lese.

Kněžna ohlásila vrchnímu svůj příjezd. Pan vrchní poslal k mlynáři vzkaz, aby v čele sedláků přivítal paní kněžnu a jeho nevěsta Hanička aby uvítala kněžnu jako družička. Mlynář je však rozhněván na vrchního, že mu chtěl dát porazit lípu, a odmítne jeho rozkazy splnit. Tím ho proti sobě popudí a vrchní žaluje na mlynáře paní kněžně. Ta zatoužila vidět mlynáře, hrdého a přímého člověka. Poručila mu, aby ji s lucernou doprovodil na lesní zámeček. Mlynář poslechne a kněžnu doprovází. K zámečku spěchá učitelský mládenec s vesnickými šumaři, aby kněžně zahráli.

Chce ji při té příležitosti požádat o učitelské místo. Kněžna nabízí mlynáři, že ho vezme s sebou  do města. Mlynář odmítá a když se dozvídá, že se vrchní chystá skácet jeho starou lípu a že chtěl odvléct Haničku, vyčítá kněžně, že jej odvedla úskokem z domu a odešel hájit Haničku i posvátnou lípu. Hanička se před vrchním skryla v lípě. Vrchní se již připravuje, že dá lípu skácet, vtom přiběhne mlynář, aby tomu zabránil. Byl by podlehl, ale přichází kněžna, zabrání násilí a rozbije lucernu na znamení, že zbavuje mlynáře všech povinností k vrchnosti. Učitelský mládenec nakonec místo od kněžny dostal a vodník Michal, který toužil po Haničce, se odstěhoval. Hanička je šťastná pod ochranou mlynáře. 

Pohádkový motiv zde doprovází boj lidu proti feudálnímu útlaku (symbolem je lucerna, kterou kněžna rozbila) a za svobodu (symbolem je stará mlynářova lípa).

 

Karel Václav Rais

Pantáta Bezoušek

 

Miroslav Horníček

 

Václav Havel (1936)

hra Zahradní slavnost – banální životní situace v detailech; obraz života a světa jako nedohraná šachová partie (metafora); postavy hry (Hugo Pludek) jsou figurkami na šachovnici mocenských zájmů; odhalení intelektuální degradace a citového odlidštění, kariérismus, přizpůsobivost; důmyslná jazyková výstavba – nesmysly o nesmyslech, stupidní fráze, mechanické opakování modelů sdělení đ jazyk plní funkci nedorozumění

hra Vyrozumění – proti komunistické byrokracii, Ztížená možnost dorozumění – neschopnost člověka uskutečnit záměr, rozhodnout se;

další hry nesměly být provozovány: jednoaktovky – Audience (spisovatel Vaněk, disident pracující v pivovaře, vede dialog s nadřízeným sládkem; intelektuální kultivovanost × pseudolidová bodrost; závěr – návrat k výchozí situaci, nesmyslný bludný kruh = stereotyp života bez smyslu), Vernisáž, Protest; hra Largo desolato – strach člověka před pronásledováním a vydíráním tajnou policií; péče přátel, ale omezování jeho individuality

 

rozkvět divadel malých forem (od r. 1955), zvl. v Praze:

Redutatext–appealy J. Suchého a Ivana Vyskočila (pořady z povídek, komentářů a písniček)

Divadlo Na zábradlí – činohra i pantomima (Ladislav Fialka), Ivan Vyskočil, Ljuba Herrmannová

Semafor (Sedm malých forem) – r. 1959 – hudebně zábavné divadlo autorské dvojice Jiří SuchýJiří Šlitr

            hry Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Jonáš a tingl – tangl aj., od 60. let Jiří Grossmann a Miroslav Šimek

pražský revuální soubor Rokoko, satirické divadlo Večerní Brno, brněnský soubor Husa na provázku aj.

 

texty písničkářů: Nohavica, Merta, Hutka, Nos, Paleček a Janík, Vodňanský a Skoumal,

                                  Burian, Dědeček aj.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< srpen / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 35017
Měsíc: 526
Den: 14