Jdi na obsah Jdi na menu
 


Počátky světového písemnictví

3. 5. 2010

 

1. MO ČJ
 
Počátky světového písemnictví – orientální i evropský starověk
 
-          vznik 3500 př.n.l. – 500 n.l.
-          nejstarší slovesné projevy (pravěk)
-          závislost člověka na přírodě
-          počátky nepsaného umění- forma zaznamenávání skutečnosti: projevy zejména rituálního významu: nástěnné malby, tance s primitivními pokřiky, obřady, zaříkadla, později pranostiky, přísloví (zkušenosti- návod k jednání), pořekadla (bez mravního poučení)
-          Mýty = způsob vysvětlení světa ( vyprávění, představy o vzniku světa) a jeho řádu dodávaly lidem určitou jistotu
-          Ústní lidová slovesnost = folklor: slovesná kultura před vynalezením písma, tvorba lidu šířená ústním podáním.
znaky: anonymita autora
            šíření ústně,
            kolektivnost ( pouze skladba, která vyhovovala všem tj. společným                     
                                  představám, byla lidmi přijímána)
            variabilita ( neustálený text, časté obměny)
druhy: lyrika, epika, drama
význam: zvláště v období pobělohorském a obrozeneckém – sběratelé lid.slovesnosti např. F.L. Čelakovský, K.J. Erben, B. Němcová, J. Kolár apod.
-          literatura - písemnictví, souhrn písemných projevů – jedna z forem vyjádření vztahu člověka ke světu
 
Starověké orientální literatury:
 
-          období: 4.- 3. tisíciletí př.n.l.
-          nejstarší písemné památky vytvořeny orientál. kulturami- zakládaly první státní zřízení v povodí velkých řek ( Eufrat, Tigrid, Indus, Ganga)
-          rozvoj písma: obrázkové, klínové, hieratické (vyšší vrstvy), démotické (nižší vrstvy)
-          vznik písma:
             zprvu k praktickým účelům - zaznamenání úředních, správních, ekonomických, politických údajů
    
Sumerské písemnictví:
-          3500- 539 př.n.l
-          Mezopotámie centrem nejstarších lidských civilizací (v povodí řeky Eufrat a Tigris)
-          znali početní systém
-          vynalezli obrázkové písmo – z něho ideogramy-dokázali zaznamenat i abstrakt. pojmy (láska, smrt, radost) – považováno za první skuteční písmo
-          později se z něj vyvinulo písmo klínové (seříznuté rákosové pisátko, psalo se do hliněných destiček)
 
Díla:  
žalozpěvy : Nářek nad zkázou města Uruk
                              - předloha pro Epos o Gilgamešovi
      Epos o Gilgamešovi:
-          nejstarší dílo světové literatury
-          3.tisíciletí př.n.l.- ústní vyprávění o Gilgamešovi (tento Sumerský vládce uctívá po smrti jako Bůh)
2.tis.př.n.l. – získal epos definitiv.podobu- zapsán
1700 př.n.l. – akkadský zápis ( na 12 hliněných destičkách)
                      - této verzi se říká ninivská- vytvořena pro knihovnu v Ninivě
      -    měl vliv na pozdější díla- na Odysseu, Bibli ( motiv potopy světa, vznik světa a
            člověka)
      -    Epos: epická veršovaná skladba, zaznamenává mýty, významné události určitého    národa a činy mimořádných osobností, hrdinů.
- spletitý děj, popisy
      - jazyk: typický je široký verš, básnické přívlastky (epitet), básnické figury
      - zajímavostí je, že hrdinové eposu jsou obdařeni nadpřirozenými silami, ale trpí a  umírají jako lidé.
-          Děj: Gilgameš ( ze dvou třetin bůh, z jedné třetiny člověk) je urucký král.
Tvrdě vládne obyvatelům, nuté je k tvrdé práci při výstavbě městských hradeb.
Lidé proto požádají nohy o pomoc a ti jim sešlou na zem polodivokého člověka Enkidu. Zápasí spolu, pak se spřátelí. Společně se vypraví do hor zabít krutého obra, zabijí nebeského býka, ale Enkidu umírá. Gilgameš pocítí strach ze smrti a proto se vydává hledat tajemství nesmrtelnosti. Zažívá příběhy a zjistí, že nesmrtelnost je nedosažitelná, vrací se do města Uruk, poznává, že hradby které dal vybudovat, chrání město před nepřáteli a jsou dílem, jež ho činí velikým a nesmrtelným.
 
Chammurapiho zákoník
-          první právní spisy, vytesané do kamenné skály – král
 
 
 
 
Staroegyptské písemnictví:
-          povodí řeky Nilu
-          první památky ze stejné doby jako sumerské
-          obrázkové písmo: hieroglyfy ( malovány na papyrus pery)
-          Rozetská deska : 1822 – fr. Champollion rozluštil hieroglyfy
 
Díla:   Kniha mrtvých:
-          náboženské texty, vkládané do sarkofágu s mumiemi
-          rady zemřelým sloužící k ochraně před soudem bohů
 
   Vlastní životopis Sinuhetův
-          autobiografické vypravování
-          autor je Sinuhet: dvorský úředník, část svého života nucen pobývat v exilu
-          námět pro zpracování knihy Egypťan Sinuhet – Mika Waltari
 
            Hymnus na Slunce
-          chvalozpěv faraona Amenotepa IV.
-          Achnaton chce zavést jednobožství (bůh slunce)
-          hymnus: starořecká píseň na oslavu boha
 
 
 
 
Staroindické písemnictví:
-          povodí řeky Indus a Ganga
-          náboženské texty, uctívání bohů- personifikované přírodní jevy (voda, oheň, země, nebe)
-          písmo: sanskrt (indoevropský jazyk)
-          kulturu ovlivňovaly : brahmanismus, hinduismus, buddhismus, džinismus
-          hinduismus: hlavní myšlenkou je odplata za vykonané skutky prostřednictvím převtělování. Forma existence lidské bytosti závisí na tom jak se chovala v předchozích životech. Člověk se tak rodí stále znovu. Vysvobození z tohoto koloběhu je dosažení nirvány- věčné blaženosti, kdy se posmrtná duše spojí s bohem Bráhmou
-          buddhismus: vychází z hinduismu
                        budha- princ, který dosáhl osvícení- své učení vyložil ve Čtyřech ušlechtilých pravdách
 
 
 
 
 
 Díla:
     Védy:
      ( = posvátné vědění)
-          nejstarší indické básnické spisy hinduismu psány védským dialektem- přímý předchůdce sanskrtu
-          4 základní sbírky:
- Rgvéd: vědění o chvalozpěvech, nejznámější z knih Véd, soubor hymnů, modliteb.    formulí, nábožensko- filosof. úvahy- představy o světě
      - Sámavéd: vědění o melodiích
      - Atharvavéd: vědění o zaklínadlech
      - Jadžurvéd: vědění o obětních formulích
 
       Purány = eposy, obsahující hinduistické mýty a legendy o bozích a hrdinech, nabožen.-   filosof. pojednání
 
          Mahábhárata:
-          4.stol př.n.l.- 4 stol.n.l.
-          nejrozsáhlejší epos světové literatury- soubor básní
-          soubor sanskrtských mýtů, legend, lidových vyprávění, náboženské indické tradice
-          autor: Kršna Dvaipájan, ale současná podoba díla není dílem jednoho autora
-          doslovný překlad zní Velké vyprávění o Bharatovcích a jeho námět vychází pravděpodobně ze skutečné události. Jedná se o bratrovražednou válku dvou rodů, jež odvozují svůj původ od krále Bharaty. V eposu jsou líčeny bitvy, hrdinské souboje, intriky, lásky, výklady o zákonech, morálce, filosofii.
-          nejslavnější báseň: Bhagavadgíta
 
             Rámájana:
-          hrdinská báseň , indický národní epos
-          o lásce prince Rámy a jeho manželky Síty, ta je unesena králem démonů a princovi ji pomáhá vysvobodit král opic Hanuman
-          epos je pro čtenáře zajímavý, díky téměř pohádkovým dějem, indickými bohy a démony
 
             Kamásútra:
-          kniha o rozkoši
-          autor: Vátsjájana
-          kniha je uvedením do milostného života( technika pohlavního aktu, psychika sexu)
 
      Šakuntala:
-          lyrické drama – spíše skladba lyrická (líčení milostných vztahů, přírodních scenérií)
-          autor: Kálidása
-          milostný příběh, hlavní postavou krásná Šakuntala, dcera pozemšťana a nebeské nymfy
-          text usiluje o dosažení silného emotivního účinku
-          do češtiny dílo přeložil F. Hrubín jako Ztracený sen
 
     
 
Perské písemnictví:
-          literatura na území dnešního Íránu a střední Asie
-          umění, jako pozoruhodná syntéza cizích kulturních tradic a vzorů
Díla:
             Avesta:
-          staroíránský sborník modliteb, mýtů, lyriky, náboženské zpěvy
-          autor: Zarathustra – kočovný kazatel, myslitel
- dle Zarathustry je běh světa ovlivňován dvěma principy: dobrem a zlem.
             - svět je vnímán jako permanetní boj dvou nesmiřitelných a kontrastních bytostí.
               na jedné straně je bůh světla a dobra- spravedlivý a na druhé straně je zlý duch-lživý
      - člověk svůj osud může ovlivnit tím, že se mezi těmito dvěma póly rozhodne
             - Friedrich Nietzsche- němc. myslitel, ovlivněn myšlenkami Zarathustry,
              1885 vydal filozof. prózu Tak pravil Zarathustra.
               - toto dílo velký vliv na evropskou kulturu 19.a 20.stol.
               - podstatou světa je vůle k moci, ale ve smyslu sebepřemáhání a tvrdosti vůči sobě i   ostatním. Právě vůle k moci a určení o cestě k nadčlověku vedly později ke zkresleným výkladům- např. se staly dokonce ospravedlněním násilí nacistů
                                 
             Tisíc vyprávění:
-          perský soubor asi 200 příběhů
-          3.-7. stol př.n.l.
-          v 15.stol.př.n.l.se stala základem arabského textu Tisíc a jedna noc
 
 
Čínské písemnictví:
-          povodí Žluté řeky a Velké řeky
-          vývoj kultury izolovaně (bez kontaktu s jinými centry vzdělanosti)
-          symbol izolovanosti - Velká čínská zeď
-          písmo znakové – čínské znaky (psalo se na papír nebo hedvábí)
-          3 hlavní nábožensko-filosofické směry: (ovlivnily čínskou kulturu)
      -      Konfucianismus: zdůrazňuje rozum, zodpovědnost, každý má svou náležitou funkci, příklon k k člověku a praktickému životu, pragmatický přístup- společnost se bude vyvíjet bez komplikací, když každý bude konat svou povinnost.
-snaha nalézt správné normy a podřízení se řádu
Konfucius:
-          mistr Kchung
-          jedním z nejvlivnějších filozofů – myšlenky konfucianismu
-          Díla:   Hovory: filosof. próza, základní dílo Konfuciánského myšlení
                    důraz na ušlechtilost, mravní sílu a etiku- harmonická společ.
             Kniha písní: 11.-6. stol.př.n.l
                           nejstarší sbírka čínské poezie, zachycuje územní kulturu
                           písně milostné, svatební, pracovní popěvky 
 -     Taoismus: zdůrazňuje přirozený řád věci, nezasahování do něj, oproštění člověka od           všeho,   co ho ovlivňuje z vnějšku a vzdaluje od základu bytí.
Lao-c´:
-          filosof, žil ve stejné době jako Konfucius
-          Díla:   Kniha o cestě a ctnosti: kniha názorů a myšlenek mistra Lao-c´
                                            jeden ze základních textů taoismu
                                            filozofické úvahy
 
Literární díla:
-          rozkvět v 8.st.př.n.l.- vláda dynastie Tchang
 
LI Po:
-          9OO dochovaných básní
-          Miloval volnost, bohémský život
-          Velice oblíbené verše o víně , přátelství, volnosti a přírodě
 
TU Fu:
-          přítel LI Po
-          věřil ve společenské poslání poezie
-          psal vážné kritické a protiválečné básně, o válečném utrpení, smyslu života a krizi císařství
 
 
Arabské písemnictví:
Korán:
-          svatá kniha muslimů, základní náboženské dílo arabské a islámské kultury
-          soubor textů, psán rýmovanou prózou
-          text má 114 kapitol – nazývají se súry
Tisíc a jedna noc:
-          sbírka pohádek ,bajek, pověstí, legend
-          konečná podoba ustálen až v 15 stol.
-          základ je perský text tisíc vyprávění
 
 
Japonské písemnictví:
-          psaní veršů bylo součástí obecného vzdělání
-          Sbírka desti tisíc list: shrnutí nejstaršího období poezie
             Na ní navazují další soubory jako Kokinšů
- oblíbená forma básní :Tanka = pětiveršová sloka se stanoveným počtem slabik
 
 
Hebrejské písemnictví:
       -     kultura na území Palestiny byla ovlivněna literaturami starověkých říší
 
Bible:
(Písmo svaté)
-          Soubor svatých knih inspirovaných Bohem, je možno ji chápat jako sbírku knih historických, liturgických
-          metafory, podobenství
-          zdroj křesťanské víry
-          nejvýznamnější dílo světového kulturního dědictví
-          podle slova biblia- tj. svitek kniha
-          přeložena do 1800 jazyků
-          překlad do staroslověnštiny: část bible přeložili koncem 9.st. Cyril a Metoděj
-          překlad do češtiny: 60.léta 14.st. – Leskovecko-drážďanská bible, přeložena latiny, zachovala se Litoměřicko-třebonská bible
nejvýznamnějším překladem je překlad Jana Blahoslava 1564- moderní čeština
 
členění Bible:
- má 2 základ. části:
Starý zákon- hebrejský: Pentateuch – židovské pojmenování (tvořeno 5 knihami Mojžíšovými) nebo pojem Tóra
Nový zákon- uznáván pouze křesťany
- postupem času se složení bible měnilo
 
Starý zákon:
Genesis: (počátek, vznik): vznik světa a prvních lidí – stvoření, ráj, pokušení, potopa a příběh Norkův, stavba Babylonské věže, počátky Izraele, příběhy Abraháma, jeho syna Izáka, Jákoba, Josefa.
Exodus: (odchod): Izraelité vedeni Mojžíšem opustili Egypt, Mojžíšovo narození a jeho vyvolení, egyptské rány, přechod Izraelitů přes moře, které přešli bosou nohou díky řízením Boha, čtyřleté putování pouští, uzavření smlouvy mezi Bohem a jeho lidem prostřednictvím Mojžíše tzv. Desatero přikázání- text vytesaný o dvou kamených desek- Bůh ho dal Mojžíšovi na hoře Sinaj.
Leviticus: rituální a kulturní předpisy pro kněze (obětní řády, půst)
Numeri: ustanovení různých řádů izraelského lidu pod horou Sinaj a další putovaní
Deuteronomium: Mojžíšovy proslovy, vysvětluje smysl Exodu a události na hoře Sinaj, kniha končí požehnáním a smrtí Mojžíše.
 
Nový zákon:
-          jádrem jsou 4 evangelia – vylíčení Ježíšova života
-          máme evangelia sepsaná Matoušem, Markem, Lukášem a Janem
-          každé evangelium je osobité svým stylem i teologickým viděním, jsou to 4 odlišná svědectví o Ježíšově osobě.
-          Epištoly: (listy): listy určené církvi
-          Zjevení Janovo: (Apokalypsa): závěrečná část Nového zákona
-          Spis o konci světa a posledním soudu, zde motiv postupného rozlomení 7 pečeté, nichž jedna přivádí na scénu čtyři apokalyptické jezdce, kterým byla dána ¨moc aby čtvrtinu země zabili mečem, hladem , morem a šelmami. 
 
Příběhy z bible které bychom měli znát:
-          Příběh Adama a Evy
-          Příběh Kaina a Ábela
-          Potopa světa a Noe
-          Stavba Babylónské věže
-          Příběh Abrahama a Izáka
-          Příběh Jákoba
-          Příběh Josefa
-          Osudy Mojžíše
-          Sodoma a Gomora
-          Příběh Ježíše
 
 
Antická literatura:
 
-          pobřeží Středozemního moře
-          hlavní centra: Athény, Řím, Pergamon, Alexandrie
-          antika- období od poč.1.tis.př.n.l – pol.1.tis.n.l.
-          antiku sjednotila mytologie, Bozi zlidšťováni, jejich hierarchie odrážela lidskou          společnost
-          základ evropských literatur
-          v mýtech zakódováno vše: lidské osudy, lidské vášně, charaktery, varování, ponaučení
-          polyteismus (mnohobožství)
-          mytologie (bájesloví, soubor mýtů)
-          rozkvět filosofie
-          kalogathie (soulad sil tělesných a duševních)
-          řecká architektura
 
Archaické období: (8.-6. st. př.n.l.)
-          epické skladby- veršované, ústní podání
 
Homér:
-          básník, slepý, o jeho životě toho není moc známo
Ilias a Odyssea:
-          epos, námět vychází z pověstí o trojské válce
-          Ilias: 16000 veršů, líčeno 51 dní ze závěru dobývání Tróje
               děj: epos vypráví o tom, jak byl řecký bojovník Achilleus uražen vůdcem řeckých vojsk Agamemnónem, který mu odňal ukořistěnou otrokyni., proto odmítl nastoupit do dalších bojů. Trójané díky tomu mají převahu. Přítel Achillea Patroklos se rozhodne pro lest, oblékne si Achilleovu zbroj a pokouší se Trójany zahnat. Je zabit synem trojského krále Hektorem. Achilleus je popuzen, Hektora zabije a jeho tělo táhne za vozem okolo Tróje. Neúcta k mrtvému rozzlobí bohy, a Achilleus vydá mrtvolu Hektorovu otci.
-          působí pateticky, nezáživně
-          opakování ustálených veršů, převaha souřadných vět a užívání jednoduchých neměnných epitet, charak­terizujících vystupující postavy.
-          Ilias z řeckého Ílion=Trója
-          Odyssea: 12000 veršů
děj: epos vypráví o bloudění jednoho z účastníků trojské války, ithackého krále Odyssea, který se vrací domů. Popisuje jenom 41 dní posledního roku putování, ale dovídáme se v něm i o celé desetileté cestě.
Odysseův syn se vydává hledat svého otce. Odesseus je mezitím po prožití mnoha dobrodružství u dcery fajáckého krále, kam byl odnesen vlnami.Tam při hostině vypráví své osudy po dobytí tróje.(např. střetnutí s Kikony, oslepení kyklopa Polyféma nebo setkání s lidožravými Laistrygony). Poté je Fajáky odvezen na Ithaku, kde se o ruku jeho ženy Penélope ucházejí dotěrní ženiši. Oddyseus jeho všechny s pomocí svého syna zabije. 
-          propracovanější, komplikovanější děj než Ilias, dynamičtější, zábavnější, obsahuje více dialogů
      -     Epos vyjadřuje touhu po rodině, po vlasti, líčí boj člověka s osudem i odpovědnost bohů a lidí za vykonané činy. Klíčové postavy (Odysseus, Penelope) jsou detailně psychologicky prokresleny. Homér nezná vnitřní vlastnosti, proto vše, co se děje, je popisováno prostřednictvím vnějšího popisu, duše se zrcadlí v činech postav. V obou eposech hrají důležitou roli bohové – ovlivňují lidské životy, jsou nesmrtelní, stále mladí, krásní, při síle, byli pokládáni za ideál vnitřní i vnější krásy, ale přesto mají i některé špatné lidské vlastnosti, jako mstivost, ubližují svým neoblíbencům, týkají se jich i pitky, milostné pletky. Jednou myšlenkou je i to, že člověk, příroda a bohové tvoří jednotu.
 
Hésiodos:
-          didaktický epos, výpověď v první či druhé osobě-do té doby neznámé
-          Práce a dny: krátké dílo, motiv, dědický spor s bratrem
 
 Sapfó:
-          řecká básnířka z ostrova Lesbos
-          založila básnickou školu pro dívky- lesbická láska
-          Písně z Lesbu: lyrická poezie, líčí citová vzplanutí autorky k jednotlivým dívkám
-          Milostná poezie o lásce, stesku, smutku, oslavovala bohyni lásky Afroditu
 
Anakreón:
-          básník, základ pro dnešní anakreontiky (tj. lyrika s motivy víno, ženy, zpěv)
Ezop:
-          první tvůrce bajek
-          v jeho tvorbě našli inspiraci např. I.A.Krylov, A.J. Puchmajer
-          bajka: krátké veršované nebo prozaické vyprávění, jednoduché, obsahuje ponaučení, které je v závěru, zvířata jednají jako lidé
Pindaros:
-          představitel lyrické poezie určené pro sborový přednes
-          17 knih sborové lyriky
-          Ve svých ódách oslavoval příslušníky aristokracie, také vítěze olympijských her
 
Attické období: (5.-4.stol.př.n.l.)
 
-          vytváření městských států, athénská demokracie
-          snaha o rozumový výklad světa- rozvoj filosofie
-          zrod nového žánru- drama
-vznik: koncem Března se pořádaly oslavy boha vína a veselí Dionýsa, při nichž sbor pěvců převlečených do kozlích kůží přednášel tvz. Dithyramby (řecká rituální kultovní píseň zpívaná sborem-chórem k poctě bohů)
             - oslavy byly provázeny i obětováním bohů tvz. Hekatombou.
            - na úpatí svahů vznikaly první divadla-amfiteátry.
 -  herci používali masky a to také hlavně proto, že hráli pouze muži.
 - náměty dramatu: z historie, mytologie, politického života.
 
 
- Tragédie:
 -  o konfliktu se silnějšími (bohy, osudem), odvážný hrdina končí smrtí, podléhá fyzicky, ale většinou    mravně    vítězí
 - pro tragédii je typická jednota místa, času a děje
- stavba:  1)Expozice – seznámení s postavami a místem děje, formou monologu,
 2)Kolize – otevření zápletky, střetnutí,
 3)Krize – vyvrcholení zápletky
 4)Peripetie – krátkodobý zvrat, nebo Katarze - hrdina přemýšlí o své vině, očištění
       5)Katastrofa – rozřešení konfliktu
- Aristoteles zavedl v tragédii katarzi.
 
Aischylos :
-          pokládán za zakladatele antické tragédie.
-          účastnil se řecko-perských válek.
-          Působil v Athénách, kde byl za dramatické dílo významně oceňován a slaven, zemřel na Sicílii.
-          Zavedl druhého a později po Sofoklově vzoru i třetího herce.
-          Napsal asi 90 tragédií, z nichž se dochovalo pouze sedm.
-          zpracovával mytologické náměty
-          dílo:  Peršané: vítězství nad Peršany (je tam kontrast velkého počtu perských vojsk a malého  kolektivů athenských občanů, kteří byli hnáni vůlí obhájit napadenou svobodu).
                Oresteia: jeho hlavní dílo
Agamenon, který chce vítr v plachtách, obětuje svou dceru, za to jej jeho manželka se svým milencem zabije, pak se vrací syn Orestes, který chce svého otce pomstít, zabije matčina milence, pak je pronásledován Eryniemi = bohyně pomsty, které se domáhají svého práva, Orestes jde pro radu k Apollonovi, ten jej posílá do Athén, kde je Athénou osvobozen; oslava athenské demokracie, místo přímé smrti je člověk chráněn soudní institucí; dramatičnost hry je zvýšena zavedením třetího herce, dokonalou charakteristikou postav i činů.
 
 
Sofokles :
-          působil také jako herec, zastával významné státnické a společenské funkce
-          od trilogií přešel k hutně koncipovaným jednodílným tragédiím přísně dodržujícím aristotelovskou jednotu místa, času a děje.
-          obecně u něj dopadají špatně ti, kteří příliš uplatňují své nároky (Kreon) a příliš míří vysoko. Většinou využívá 2 protikladných postav.
-          Dílo:  Elektra :
               zpracoval téže látku jako Aischylos, řeší se zde podobný problém, ale hlavní roli nehraje už Orestes, ale jeho sestra Elektra, ona zachovává věrnost a úctu k otci , ale vzdor vůči jeho vrahům, když se dovídá milnou zprávu, že Orestes v cizině zemřel, rozhodne se otce pomstít sama, po tomto vypětí nastává uvolnění, vyřešení, ptž Orestes se objevuje a pomstu vykonávají spolu.
               Antigona – jde v ní o konflikt moci a mravního principu, i o generační konflikt, mládí (Antigona, Haimon) reprezentuje svědomí, rozum, jsou ochotni o problému diskutovat, kdežto Kreon staví vše na své moci a na strnulých dogmatech, odehrává se v Thébách, její bratři Polyneikos a Eteoklés se při boji o moc navzájem zabijí, vládce země Kreón dovolí pohřbít pouze toho, který chránil jeho zájmy. Antigona překročí Kreontův zákaz a Polyneika pohřbí, tím se vzepřela královskému nařízení, musí být potrestána, je zazděna. Kreontův syn Haimón se ji rozhodne osvobodit, ale je už pozdě, zabíjí se. Haimonova matka se zabíjí po té, co se dovídá o synově smrti, až teď dochází Kreontovi jeho chyba, teď zůstává sám = trest bohů, myšlenkou je i to, že lidská moc má své meze.
           Král Oidipus – jeho otci Laiovi je řečeno, že bude zabit svým synem a ten se ožení i se svou matkou, aby k naplnění nedošlo, dá Oidipa vychovávat jinam, ten se o věštbě v dospělosti dovídá, ale myslí i, že se týká jeho adoptivních rodičů, odchází pryč, při cestě se setkává se svým skutečným otcem, neví to ale, a v rozepři ho zabije, přichází do Théb, které jsou sužovány sfingou, on ji zabije, za odměnu se stává vládcem a manželem Iokasté, jeho matky. V Thébách vypukne mor, slepý věštec Teiresiás říká, že až odejde ze země ten, kdo zabil svého otce, mor zkončí. Tak se Oidipus dovídá celou pravdu, nechce vidět tohle neštěstí, oslepí se. Nejpůsobivější je napětí, čím více se Oidipus snaží vyhnout věštbě, tím více se jí blíží. Závěrem je, že osudu neunikneme.
 
 
Euripides:
-          představitel dramatu 2. pol. 5. stol.př.n.l., jde o období, kdy se rozvíjí racionální myšlení, které postupně nahrazuje původní náboženské ideje.
-          v jeho dílech vystupují jako hlavní hrdinky ženy, to je poměrně nové, zná povahu žen.
-          Dílo:   Elektra : také napsal Elektru, je v ní ale zase jiný pohled, polemizuje zde Sofokles, je zde řečeno, že pomstít se chce pouze Elektra, že Oidipus je moc velký zbabělec, slaboch, který je dokopán k tomu, aby udělal něco, co vůbec nechce. V závěru hry je nečekaný zvrat děje = neočekávaný zásah bohů = deus ex machina (představa vyšší logické spravedlnosti).
                   Médeia – barbarská kouzelnice, z jiné kultury,  tragedie odehrávající se v citovém životě člověka, ona pro lásku opustí zemi, otce, nakonec ji Jáson opustí pro jinou, tak, jak ho vášnivě milovala, ho teď nenávidí, vrcholem je, že zabije své děti.
 
 
Aristofanes:
-          Autor řeckých komedií
-          útočil proti novým myšlenkám, útočil na nejrůznější stránky života obce, dělal si legraci z lidí, z jejich špatných vlastností.( výborně pozoroval lidi, uměl nekompromisně kritizovat nešvary a intriky-např. mezi athénskými politiky)
-          téma: válka a mír (byl současníkem peloponéské války. Říkal, že ideálem je náboženský základ, používal hodně básnické fantazie, nevázanou, někdy až vulgární, komičnost.
-          Dílo: Žáby : zesměšňuje zde Euripida,
                Lysistraté : o vzpoře žen, která ukončuje boje mezi Athénami a Spartou.
          
 
 Řečtí filosofové:
 
HERAKLEITOS Z EFESU – tzv. temný filosof těžce srozumitelný, podle něj je pralátkou všeho oheň a vše ostatní je jeho obměna. Jeho nejslavnějšími citáty jsou : „Panta rhei“  (Vše plyne), „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“.
ZENÓN Z ELEJE :
         pojem aporie představuje paradox; Zenón tvrdí, že pohyb není možný.
 
SOKRATES:
         sám nic nenapsal, vše zapsal jeho žák Platón, vedl rozhovory se svými spoluobčany, výsledkem bylo, že je přesvědčil, že nic neví, byl obviněn z kažení mládeže a urážení bohů, byl s ním veden soud, kde se obhajoval, ale nakonec odsouzen k smrti, vypil lektvar z bolehlavu
         základem je pro něj rozum (=logos), je třeba pečovat o duši, ptž jestliže v duši je nevědomí, tak pak propadá špatnosti, proro lidé nečiní zlo vědomě, ale z nevědomosti a neschopnosti rozlišení, co je dobré a špatné
         dílo:  Obrana: říká, že nejdůležitější je dobro, které je schopností člověka, lidé jsou přesvědčeni, že ví, co je dobro a zlo, ale toto vědění je jen zdánlivé ( „Vím, že nic nevím“). Pro moment obratu, tedy moment, kdy si uvědomíme, že nic nevíme a zapojíme mozek a budeme hledat pravdu, používá Sokrates pojem aporie. Využívá metodu indukce, tedy od jednotlivého k obecnému (lidé umí dávat příklady k různým problémům, ale neumí definovat podstatu. NA Sokrata navazují dva proudy: Kyrenaikové – podle nich člověk hledá pouze slast a blaženost), Kynikové – opovrhují vším hmotným, nepotřebují nic než duši (Diogenes ze Snopy – žil v sudu).
 
PLATÓN:
         byl žákem Sokrata
          základem jeho filosofie je idea, věří, že někde existuje ideální svět a skutečnost je pouze jeho nedokonalým obrazem, jeho učení = objektivní idealismus, podle něj je člověk schopen poznávat pouze ve světle dobra, poznávání chápe jako rozpomínání, které dosahuje při dialozích, věří v nesmrtelnost duše, je přesvědčen, že láska a styk s krásnými věcmi a bytostmi vede filosofa od tělesné krásy, přes krásu duchovní až k vrcholu blaženosti, k poznání čisté krásy a absolutního dobra. Jeho spisy jsou většinou dialogy s hlavní postavou Sokrata.
         Dílo:  Ústava:  představuje model ideálního státu, ve kterém jednotlivci umí každý něco, vládci by měli být filosofové, učenci, kteří projdou přísným výběrem, stát zvenku i zevnitř hájí strážci a ozbrojenci, živiteli jsou řemeslníci a rolníci, soukromé vlastnictví je zakázáno, ženy a děti jsou všem společné, i plození dětí je řízeno státem, aby se rodily jen ti nejlepší, je to obraz totalitního státu, který plně organizuje životy lidí, podle Platóna je to aristokracie (vláda nejlepších). Měl představu o vývoji státu: aristokracie se zvrhne v oligarchii (vláda bohatých), pak se lid vzbouří, nastane demokracie (vláda lidu), hrozí ale nebezpečí anarchie (bezvládí), proti tomu tedy vzniká tyranie, která je podle Platóna nejhorší forma vlády.
                   Obrana Sokratova – řeči Sokrata k soudcům, jsou rozděleny na tři části: řeč po obžalobě, řeč před hlasováním o trestu, řeč po přisouzení trestu (více latina).
 
 
ARISTOTELES :
-      byl žákem Platóna
-     Aristotelovy spisy sloužily jako přednášky pro své studenty, přednášel pro školu Lykeiu, zabýval se čtyřmi oblastmi: 1) logika – podle něj o výroku má následovat soud, spojením dvou soudů vzniká třetí soud = sylogismus, první a druhý výrok je premisa, třetí výrok je konkluze (závěr), jde o deduktivní metodu (na rozdíl od Sokrata), od obecného ke konkrétnímu. 2) metafyzika – je to něco mimo přírodu, nazývá se to i tak proto, že jeho texty v 1. vydání byly právě za fyzikou (metafyzika), říkal, že podstata věcí spočívá v nich samých, podle něj je rozdíl mezi látkou a hmotou, věc může fungovat pouze při spojení látky a formy a při tom neexistuje čirá látka, ani forma. Na podkladu látky, která představuje možnost, se utváří formy věcí. Vět je podle něj vrstevnatý, nejníže stojí látka a nejvyšší formou je bůh. Proměny světa vyžadují neustálý pohyb, který je zajištěn prvním hybatelem, nehybným hybatelem, kterým je bůh, nelze jej ze světa ovlivnit.
       3) etika  - etické ctnosti jsou vymezeny jako střed mezi nepatřičnými krajnostmi, kterými jsou zbabělost, velká smělost, nevázanost, otupělost, mezi nimi jako ctnost stojí statečnost, uměřenost. Základní ctností je spravedlnost (vynikne v celku, je ve vztahu ke společnosti), dále přátelství )přecházíme od jednotlivce ke společnosti), měli bychom být i štědří (ne lakomí, ale také ne marnotratní). 4) stát – jeho představa státu byl stát reálný (ne ideál), stát vzniká proto, že se chtějí lidé sdružovat (je to přirozená vlastnost lidí), spojením mezi lidmi je jazyk, stát má prosazovat dobro, ptž jen v dobrém státě se může jedinec plně rozvinout, stát zodpovídá za výchovu dětí, majetej je přístupný k všeobecnému používání. Základem společenství jsou dvojice (muž-žena, otec-dítě, pán-otrok), které tvoří domácnost, z nich vznikají vesnice, ze souboru vesnic je polis=město. Vytvořil tři principy státu: království – zvrhne se v tyranii (1), aristokracie – zvrhne se v oligarchii (někteří), občanská správa – zvrhne se v demokracii (všichni). Dobrá je ta forma vlády, která slouží společnosti, špatná ta, která slouží pouze těm, kteří vládnou. Měl rád střední stav, který převaze krajností. Aristotelovo dílo platilo do novověku, vážili si jej kromě křesťanů i muslimové a buddhisté, ptž vyjádřil (potvrdil) existenci jednoho boha.
 
 
Helénistické období: (3.-1.st.př.n.l.):
-          úpadek literárních děl
-          vyumělkovaná, strojená díla bez nápadu
Theokritos:
-          idylická poezie
-          zachovaných 30 idyl- vliv na Vergilia
 
 
 
 
 
Římská literatura:
 
-          přejímání hodnot od řeků, navázání na řecké vzory
-          pol.3.st.př.n.l.- 1.st.n.l.
-          do latiny překládána řecká díla- prostřednictvím Říma se řecká vzdělanost dostala do celé Evropy
-          přejímali i žánry: lyriku, drama, epos, novou komedii
 
Archaické období (3. stol. př.n.l.)
-          drama
 
Titus Maccius PLAUTUS:
         autor komedií
         jeho díla jsou volnými překlady řeckých originálů
         v jeho dílech : zamilovaní chlapci, dívky, kuplíři, vojáci, oklamaní bohatí otcové, lakomci
         námět: láska, odloučení kvůli ní, následné opětovné shledání dílem náhody.
         Dílo:   Divotvorný hrnec : drama , o lakomci, který zakope svůj poklad, pak je vydírán milencem své dcery - inspiroval se jí Moliére ve své hře Lakomec
                 Chlubný voják: je o mazaném otroku, který získá pro svého pána milovanou dívku, napáleným je zde voják, nadutý chvastoun.
            Amfytrión: je o komické záměně dvou osob, Zeus se zamiluje do Amfytriónovy manželky, v době manželovy nepřítomnosti za ní dochází, Amfitrión se náhle vrací, komická situace.
 
Publius Terentinus Afer:
-          do Říma přišel jako otrok z Kartága
-          napsal 6 komedií
-          elegantní jazyk, hry vycházejí z vyšších pozic římské společnosti
-          dílo: Hecyra- Tchýně
           Eunuchu- Kleštěnec
 
 
Zlaté období (1. stol. př.n.l. - poč. n. l.)
- poezie – v popředí
 
Gaius Valerije CATULLUS:
-          autor drobných básní věnovaných přátelům a nepřátelům
-           vrchol jeho poezie je v milostné lyrice, napsal báseň věnovanou smyšlené milence Lesbii,, popsal v ní historii své lásky od prvního okouzlení, přes vrcholné štěstí, milenecké spory, až po hluboké zklamání a rozchod způsobený milenčinou zradou. Píše prostě, spontánně, svým experimentálním pojetím ovlivnil i novodobou evropskou lyriku.
 
Publius OVIDIUS Naso:
         studoval v Athénách rétoriku, po návratu z Řecka se věnoval pouze básnické činnosti
          pohyboval se v nejvyšších kruzích římské aristokracie, byl považován za věhlasného básníka, pak ho dal bezdůvodně císař Augustu poslat do vyhnanství do přístavu Tomis, kde nakonec Ovidius zemřel.
         Měl fantazii, radoval se ze smyslových podob věcí.
         psal elegie- v antické kultuře měli rozmanitý obsah, obsahují elegické distychon (hexametr+pentametr, elegické dvojverší).
         Dílo:  Proměny (Metamorfózy): jeho nejslavnější dílo
                 obsahují asi 250 řeckých a římských bájí, které líčí proměny mytologických postav a lidí v různé přírodní jevy a naopak (lidi ve stromy, kámen v pavouka).
           Pygmalion: námětem je také proměna, kamarádi se vsadí, že se povede ženu proměnit v dámu, z tohoto díla čerpal později G.B.Shaw.
          Umění milovat:  je milostná poezie, radí mužům a ženám, jak si získat lásku, jak si ji udržet, jak se oblékat.
         
Publius VERGILLIUS Maro:
         pocházel z chudé rodiny, podporoval ho bohatý příznivec umění – Maecenas
         oblíbenec císaře Augusta.
         Dílo:     Georgica : (zpěvy rolnické)
                   - epos věnovaný praktickým radám o pěstování obilí, vinohradnictví, chovu dobytka, včelařství, je to oslava rolnické práce, prostého venkovského života (1.verš: Omnia vincit labor.).
                   Bucolica: (pastýřské zpěvy)
                    oslava bezstarostného klidného, pracovitého života v přírodě, zasvěceného hlavně lásce a poezii (1.verš: Omnia vincit amor.).    
                   Aeneis:  nedokončený hrdinský epos
                   tematicky navázal na homérské eposy, o posledním Trojanovi, který přežil dobytí Troje, putuje, aby našel novou zemi, nový domov, nakonec se usazuje v Latinii, dostává za ženu dceru Latinského krále Lavinii a Aeneas zakládá město Latino (Lavinium), sídlo latinského národa a zárodek budoucího Říma. Je zde koncepce bloudění, oslava římské velikosti, božská vůle určuje Aeneovy činy. Báje o Aeneovi byla častým námětem středověké rytířské epiky a podnětem velkých renesančních eposů (Aristův Zuřivý Roland, Tassův Osvobozený Jeruzalém).
            
Quintus HORATIUS Flaccus:
         psal ódy
         vychází z epikuroiské školy, (Epikuros byl „člověk nezávislý na bohatství, politice, vůli mocných, mravně bezúhonný. Měl radost z drobností, uznával zlatou střední cestu, v jedné ze svých básní vyjadřuje názor, že vynikat je nebezpečné.
         Dílo:    Rozhovory: vyjadřoval své názory v básnických úvahách , které byly psány formou nenucené besedy.
 
 Marcus Tullius Cicero:
-          spadá do tohoto období
-          politik, řečník, filosof, v roce 63 vykonával úřad konzula (řečnictví)
-           jeho stylu se říká ciceronská latina – stylisticky dokonalý jazyk, komplikovaný
-          Dílo:    Orationes in Verrem (Řeči proti Verrovi) – prokonzul Verres vydíral sicilské obyvatelstvo v takové míře, že jej sicilští občané žalovali, obžalobu vedl Cicero.
                  Čtyři řeči proti Katilinovi – odhalení Katilinova spiknutí v době Ciceronova konzulátu.                 
 
 
Stříbrné období (doba císařská – 1. st. n. l.):
-          doba císařství, nebo-li stříbrného věku
-          vládne jeden císař, Augustu zrušil politická práva, vláda se opírala o armádu. V této době se v literatuře hodně zobrazuje postava tyrana.
 
Lucius annaeus SENECA:
-          dramatik, psal tragédie (většinou šlo o krvavé, násilné hry), na které se později navazovalo v renesanci
-           spisovatel, básník a filosof
-          Dílo: ve svých dílech líčil násilnosti tyranů, ne ale těch současných, ty spodoboval s mytologickými postavami, které měly ale vlastnosti současného císaře. Používal komunikaci se čtenáři, tzv. čtení mezi řádky, čtenáři věděli, že jde o současného císaře. Měl poměrně dramatický život, byl vychovatelem a učitelem císaře Nerona, bylo spiknutí na Nerona, které byl odhaleno, Seneca se ho také účastnil, na císařův rozkaz se sám zabil.
 
Publius Cornelius TACITUS:
-          historik
-          zabýval se psychologií postav, soustřeďoval se na psychické úchylky vladařů, na intriky manželek, rádců, vojenských velitelů.
-          Dílo: ve svých dílech chválí důstojnost (člověk se raději zabije než aby žil v totalitním systému – bere to jako důstojné ukončení života).
 
 
Gaius PETRONIUS, zvaný Arbiter
         básník, který se účastnil také na spiknutí proti Neronovi , také sebevražda
         Dílo:  Satyrikon: satirický román
                - je to první román v evropské historii, je to i literární kritika, zesměšňuje negativní jevy lidí, používá prózu i verše, jsou zde humoristické, erotické motivy, ve své době toto dílo bylo oblíbené a originální.
                   
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Kristýna (p.), 8. 5. 2010 13:00)

hehe, myslíte si, že někdo bude u malý maturity z literatury zmiňovat kamasutru??? nebo proč to tu je ? :D :D

 

 

Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< srpen / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 38909
Měsíc: 290
Den: 14