Jdi na obsah Jdi na menu
 


Literární hrdina a vyprávění

3. 5. 2010

 

Hrdina = klíčová postava nebo skupina lidí (kolektiv - kolektivní hrdina) v epickém nebo dramatickém díle
-          -          lyrický hrdina = autor, který sděluje své pocity
-          -          v bajkách -> zvířata se chovají a hovoří jako lidé
 
-          -          hrdinou v lit. díle může být i člověk veskrze nehrdinský (např. Oblomov - zbytečný člověk), nebo zbabělý (pan Brouček u S. Čecha)
 
-          -          hrdina jehož jméno je v titulu knihy se nazývá titulní hrdina (např. Jan Kryštof je titulní hrdina stejnojmenného románu R. Rollanda, Maryčka Magdónova od P. Bezruče, Hamlet z tragédie od Shakespeara)
 
-          -          postava (hrdina) je každá bytost tvořící spolu s dějem a prostředím tematickou složku literárního díla. Odborně se též nazývá aktér či aktant, aby bylo zřejmé, že postavou nebývají pouze bytosti lidské, ale právě tak personifikovaná zvířata (Ferda mravenec, Broučci), věci (Cínový vojáček) nebo pojmy jako dobro, zlo, pýcha apod.
   - postava je znázorňována pomocí charakteristiky, která je buď
     přímá (rovnou popsané vlastnosti) nebo nepřímá (situační -
     představena přes chování v situaci)
   - postavy se rozdělují na hlavní (protagonista - ústřední      
     postava pro vývoj díla) a vedlejší (dokresluje postavu hlavní)
   - postava může být kladná nebo záporná
  - postavy často vystupují v kontrastních dvojicích: kladné a
     záporné, praktik a idealista, anděl a ďábel
   - postava a prostředí - autor charakterizuje postavy, aby
     přiblížil a ilustroval prostředí
   - postava a autor - a)autor splývá s postavou
                       b)autor nesplývá s postavou
 
   - jednoduchost postavy - postavy stavěny černobíle, jsou předem
     dány, většinou motiv ideologický
   - složitost p. - postavy plné rozporů (psych. román - Havlíček)
 
   - označení hrdina pro hlavní postavu se v moderní lit. rozšířilo
     o antihrdinu, který je naopak nehrdinský a obyčejný, pasivní,
     nestatečný, nechají se vláčet životem
   - typický hrdina - vázán na skupinu, ze které vychází - váže se
     na určité období; vlastnosti příznačné pro společnost
   - individuální hrdina - zástupce myšlenek, které se staví proti
     společnosti; originální vlastnosti
  
 
-          -          v akční lit. se postava projevuje v celém díle v podstatě konstantním způsobem, avšak v románech a dramatech odhalujících složitost duševního života se stává hlavním tématem právě vývoj postavy, její zrání k činu, proces sebeuvědomování vyúsťující až v popření dosavadního postoje
 
 
LITERÁRNÍ TYPY:
= lit. postava natolik reprezentativní, že ztělesňuje obecnější rysy lidského charakteru. Má tedy platnost nadindividuální a do značné míry nadčasovou, což souvisí s tzv. archetypy (pravzory) 
 
-          -          lit. typ zpravidla odpovídá zvýšené frekvenci určitých společenských jevů dané epochy
-          -          literární typy minulosti vstoupily do širšího podvědomí proto, že dokázaly v dané historické situaci definovat inspirativní model chování, objevit novou dimenzi lidské existence (Ježíš, Antigona, Odysseus, Hamlet, Werther, "babička", Matěj Brouček, Švejk)
 
-          -          tvůrčí postup směřující k modelování obecných jevů prostřednictvím jedinečného případu označujeme v umění jako typizaci
 
-          -          od výrazných lit. typů se v některých případech odvozují obrazné názvy pro různé životní postoje a společenské jevy mimoliterární; tak např. kichotismus (podle hrdiny Cervantesova románu - Důmyslný rytíř don Quijot de la Mancha) znamená mravní zásadovost neohlížející se na reálnou situaci
   oblomovština - označuje pasivitu
   bovarysmus - označuje romantický sklon k iluzím
   švejkovina - jako diskutovaný rys české národní povahy označuje   
                nedostatek státotvornosti a zvláštní schopnost
                rozkládat systém zevnitř prostřednictvím simulované
                horlivosti
   kondelíkovština (podle románu Ignáta Herrmanna - Otec Kondelík a
   ženich Vejvara) - označuje měšťáckou bodrost a přízemnost
 
 
HISTORIE HRDINY:
 
antika - hrdina zde byl nezbytný - ztělesňoval svět lidí, nad hrdinou často visí neúprosný osud, který omezuje jeho svobodnou vůli, většinou mají nadpřirozené schopnosti
- postava je kladná a hrdinská; autor stojí při něm, nestojí proti společnosti, ta ho naopak oslavuje
- Epos o Gilgamešovi - cesta člověka za něčím, co ale nikdy nemůže získat
- legendy - individuální hrdina - vystupuje ze skupiny, vyhraněné pozitivní jednání
- z této doby např. "lstivý" Odysseus, ne až tak ideální hrdina Achilles (spor s Agamemnónem kvůli ženě)
 
středověk - rytířské a hrdinské eposy - rytíř má silné náb. prvky -> bojuje za svého pána, stará se o své poddané, má vlastnosti světce
- lit. se zesvětčťuje ->hrdina se mění
 
renesance - je svobodný, tzn. může si dělat co chce, ale to mu přináší obrovské trauma (např. Hamlet -> "být či nebýt", kdy nebýt znamená nebýt aktivní), má svobodu volby, ale o to je to pro něj těžší, protože na to nebyl připraven - renesanční člověk  
- individuální hrdina, ale nestojí proti společnosti; výjimečný je každý renesanční člověk, postavy zosobňovaly určité lidské typy                               
- např. Romeo a Julie (W. Shakespeare), Don Quijote (byl naivní snílek, ale nakonec prozřel; věřil ve staré ideály - čest, pomoc slabším; rozpor mezi tím být čestný nebo mít peníze)
 
baroko - opět se objevuje světec, Bůh
 
klasicismus, osvícenství - hrdina musel přesně odpovídat pravidlům = musel být šlechtic, musel dát přednost rozumu před citem, nemožnost vášní
- vzor, individuální i typičtí hrdinové mají osud ve své moci; viděli postavu vždy ve sféře veřejné a zobrazovali jeho charakterové vlastnosti bez ohledu na jejich podmíněnost prostředím a dobou
- např. Lakomec, Tartuffe (Moliere)
 
romantismus - zákl. je romantický hrdina většinou nešťastně zamilovaný, typický hrdina, je určen a nevyvíjí se, je individuální - cítí se osamělý, uniká ze společnosti a dostává se do sporu s dobou, nikdo mu nerozumí; hrdina často splývá s autorem
- únik v protispolečenském gestu nebo v násilném činu
- síla citu a vášně je v kontrastu s oslabenou vůlí a znuděností ze života
- žena = oběť lásky hrdiny
 
realismus - opak romantismu;průměrný člověk, výjimečný hrdina, je ve vývoji, má zájem o společnost a bojuje s ní, je ovlivněn (determinován) prostředím - např. román Zabiják (É. Zola), díla z této doby jsou obsáhlé, proto se hodně psaly romány
- žena = osobnost, dramatičtější a zajímavější osudy - např. Anna Kareninová (L.N. Tolstoj), Paní Bovaryová (G. Flaubert), Maryša (Vilém Mrštík)
 
20. století - hrdina nemá kladné vlastnosti = antihrdina (protože lidé prostě nejsou hrdinové a tak to v životě je)
-          -          stylizace, provokace
-          -          více jde do psychologie postav, porušení tabu (Obratník Raka)
 
- socialistický hrdina - dělník, pracující člověk, nemohl to být inteligent; zúčastňuje se třídního boje, má kladné morální vlastnosti (např. Anna Proletářka)
 
 
Drama: hrdinu charakterizuje oblečení, masky, chůze, způsob řeči, dialogy
 
 
 
 
 
 
 
VYPRAVĚČ = mluvčí epického, popřípadě i dramatického díla
(mluvčího v poezii označujeme jako lyrický subjekt)
 
-          -          jeho hlas tvoří pozadí veškerého dění, vypráví a komentuje příběhy, uvádí na scénu různé postavy, tím že je charakterizuje a cituje
 
3 podoby vypravěče:
 
1. vypravěč vševědoucí - zvaný též tradiční či autorský
-          -          nemá ráz konkrétní postavy a je informován nejen o veškerém vnějším dění, ale i o duševních stavech postav
-          -          do děje však přímo nezasahuje, ponechává mu volný průběh a zachovává si tzv. epický odstup
-          -          po stránce formální se v tomto případě zachovává zřetelná hranice mezi řečí vypravěče a řečí postav; např. romány Aloise Jiráska
 
2. vypravěč personální - čili osobní předznamenává zrod moderní prózy
-          -          vystupuje z anonymity, získává charakter určité postavy a navazuje osobní kontakt se čtenářem
-          -          vztah mezi řečí vypravěče a řečí postav se uvolňuje a nabývá dvojznačnosti (polopřímá řeč)
-          -          personální vypravěč se realizuje především v ich formě, využívá techniky vnitřního monologu a proudu vědomí.
-          -          vypravěčem je buď hlavní postava (Karel Poláček Bylo nás pět) nebo vedlejší (dr. Zeitblom v románu Doktor Faustus Thomase Manna), někdy má román více vypravěčských ohnisek (Karel Čapek Povětroň)
 
3. vypravěč neosobní zvaný též oko kamery - obohatil rejstříky prózy pod vlivem filmové techniky
-          -          na rozdíl od předchozích dvou způsobů vyprávění zde vládne přesný záznam situací, chování, gest a výroků postav - je to bez dodatečných psychologických komentářů autora
-          -          o nitru postav se tak čtenář dovídá převážně z vnějších, situačních informací (romány Vladimíra Párala)
 
 
Přímá řeč - přímou řečí rozumíme autorem doslovně citovanou řeč postav. Na rozdíl od řeči vypravěče je uvozena; začátek a konec přímé řeči je označen uvozovkami. Autor se v ní snaží charakterizovat postavy pomocí jazykových výrazů typických pro jejich prostředí (např. slang, hantýrka).
-          -          uvozovací věty - kdo to řekl, jakým způsobem, za jakých okolností 
 
Nevlastní přímá řeč - vypravěč reprodukuje řeč postavy. Splývá v ní řeč postav s řečí vypravěče do té míry, že je obtížné je odlišit, také proto, že není použit žádný výrazný grafický nebo jiný prostředek. Autor ji uplatňuje ve vypjatých prozaických situacích, protože přináší neočekávanou změnu rytmu, a tím zesílení účinku: "A četníci naléhají: Kde byl včera Šuhaj?" (Ivan Olbracht).
-          -          v moderní lit., v experimentální (bylo moderní psát nepřetržitým způsobem)
 
Nepřímá řeč - nepřímo sdělený projev, myšlenka určité postavy. Stojí na přechodu mezi řečí vypravěče a řečí postavy. Autor pro uvození nepřímé řeči užívá často výrazů jako "řekl, že", píše, že". Mistrem v jejím užívání je např. Bohumil Hrabal.
 
Polopřímá řeč - v polopřímé řeči referuje cizí osoba, nejčastěji vypravěč, o jiné postavě. Polopřímá řeč není v textu nijak výrazně odlišena a je koncipována ve třetí mluvnické osobě. Prolínání řeči postav a vypravěče.
 
Ich-forma - vypravování v 1.osobě; je laděno osobním způsobem,působí jako méně "spolehlivé", ale důvěrnější. Události příběhu jsou vypravovány tak, jak je vidí hrdina-vypravěč. Je využívána i ve filmu (Dáma v jezeře v režii R. Montgomeryho).
 
Er-forma - vyprávění ve 3.osobě ; je zásadně objektivnější, naznačuje větší odstup vypravěče vůči příběhu a prožitkům postav. Snáze se převádí do filmového jazyka.
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< srpen / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 40130
Měsíc: 299
Den: 5