Jdi na obsah Jdi na menu
 


Válka v české literatuře

3. 5. 2010

VÁLKA V ČESKÉ LITERATUŘE

 

Jan Drda  (1915 – 1970)

prozaik, dramatik, novinář

povídková kniha Němá barikáda patří k prvním pokusům naší prózy zobrazit dobu okupace, ilegální boj proti nacismu a Květnové povstání. V povídkách je podtrhováno typicky české hrdinství – prostí lidé se tu hrdiny stávají teprve pod vlivem rozhodující situace, která je nutí jednat tak, jak jim to káže jejich charakter.

      Nejvýraznější je povídka Vyšší princip (byla zfilmována, hl. role Frant. Smolík). Vyšší

      princip je přezdívka profesora latiny, který byl pro své studenty krajně komickou figurkou.

     Jednu hodinu latiny, kdy měli studenti psát kompozici, narušil příchod ředitele, který vyzval

     tři studenty (Ryšánka, Havelku a Moučku), aby s ním vyšli na chodbu. Od té chvíle je již

     spolužáci nespatřili. Gestapo je zatklo pro schvalování atentátu na Heydricha, říšského

     protektora, a večer se všichni z pouličního rozhlasu dověděli, že všichni tři byli zastřeleni.

     Profesoři měli druhý den ve třídách odsoudit počínání popravených studentů. Vyšší princip   

     však poté, co předstoupil před své studenty, nedokázal lhát a prohlásil: „Z hlediska vyššího

     principu mravního … vám mohu říci jenom jedno – vražda na tyranu není zločinem!“

     Přestože si byl vědom, že mezi studenty je udavač, veřejně schválil atentát a tím si rázem    

     získal své studenty, kteří povstali, aby mu vyjádřili úctu.

Názvy některých dalších povídek: Pancéřová pěst, Hlídač dynamitu, Němá barikáda aj.

 

Adolf Branald  (1910 –      )

prozaik

Z doby okupace a pražského povstání jsou  jeho romány Severní nádraží a Lazaretní vlak. Děj prvního románu se odehrává na tehdejším Hybernském nádraží v Praze. Čtenář sleduje, jak se z jednotlivých živelných sabotážních akcí rodí organizovaný železničářský odboj.

Druhý román je obrazem vyvrcholení železničářského odboje v květnu 1945. Tehdy zaměstnanci bránili nádraží jak proti přesile zvenčí, tak proti zákeřnému výpadu osazenstva německého lazaretního vlaku stojícího na nádraží.

 

Julius Fučík  (1903 – 1943)

novinář, literární a divadelní kritik, prozaik

Je autorem  Reportáž  psaná na oprátce. Ta je sestavena z motáků, které psal ve vězení gestapa v Praze na Pankráci. K vydání ji připravila jeho žena Gusta Fučíková a Ladislav Štoll. Úplná kniha vyšla až po listopadu 1989, předtím byla vydávána účelově, aby podporovala mýtus a hrdinství Fučíka – komunisty.

 

Marie Pujmanová  (1893 – 1958)

prozaička, básnířka, kritička

Na 1. díl románové trilogie (Lidé na křižovatce, 1937) navazuje 2. díl Hra s ohněm, zachycující období velké hospodářské krize přes nástup nacismu, lipský proces s Dimitrovem až po Mnichov, mobilizaci a březen 1939.

      3. díl Život proti smrti je o lidech ve 2. světové válce: koncentrační tábory, kolaboranti,

      heydrichiáda, osvobození. Všemi díly trilogie prostupují hlavní postavy – sourozenci Ondřej

      a Růžena Urbanovi a Stanislav a Helena Gamzovi.

 

Eduard Valenta  (1901 – 1978)

prozaik, novinář

Napsal román Jdi za zeleným světlem odehrávající se za okupace. Hlavní hrdina spisovatel odchází znechucen z Prahy na venkov ke svému příteli poté, co se rozvedl se ženou a dcera spáchala sebevraždu. Sžíval se postupně se svým novým okolím, byl vystaven nebezpečí, když u sebe skrýval ruského důstojníka. V prvních dnech svobody byl zastřelen ustupujícími Němci. Dílo je napsáno v existencialistickém pojetí: „Jedinou jistotou člověka je smrt.“

Zelené světlo zde pro hrdinu symbolizuje světlo naděje, které umožňuje člověku nerezignovat. Dobový schematismus porušil pesimistickým tónem románu i otázkami o smyslu lidské existence.

 

Karel Ptáčník  (1921 -        )

prozaik

Román Ročník jedenadvacet zpodobnil na několika osudech českých chlapců poslaných na nucenou práci do Německa osud celé mladé generace. Tato situace byla zkouškou jejich charakteru. Román nemá ústřední postavu a končí útěkem Čechů z pracovního tábora, při kterém se setkávají se sovětskými tanky. Autor tímto dílem ukázal špatné stránky fašismu, jeho zlo a nelidské zacházení se životem. Román předznamenává druhou vlnu válečné prózy, která zobecňuje obecný prožitek a prohlubuje psychologickou kresbu postav.

 

Norbert Frýd  (1913 – 1976)

prozaik, představitel druhé vlny literatury o okupaci a válce

Román Krabice živých je autobiografický román, ve kterém zobrazil otřesný obraz života v koncentračním táboře na sklonku 2. svět. války (vlastní zážitky z Terezína, Osvětimi a Dachau). V centru je příběh pražského intelektuála Zdeňka Roubíka, který v táboře zastává funkci pomocníka vězeňského písaře. Mimo jiné má na starosti kartotéku vězňů (to je ona krabice živých). Zdeňkova touha přežít přerůstá v uvědomělou pomoc jiným i za cenu vlastního ohrožení. Román je vyprávěn v er-formě ( třetí osobě ).

 

Arnošt Lustig  (1926 -      )

prozaik, publicista a scénárista; židovského původu

prošel Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem, na jaře 1945 uprchl z transportu smrti, žije a přednáší v USA, po roce 1989 navštěvuje také naši zemi  

podal umělecké svědectví o osudu Židů za nacismu

Prosadil se hned prvními knihami povídek:  Noc a naděje, Démanty noci,  Noc a den. Jsou silně autobiografické, vypráví v nich o válečném období, o životě v koncentrácích a o jeho následcích.

Novela Dita Saxová podává příběh osmnáctileté dívky, která přežila koncentrák. Tato zkušenost jí vzala veškeré iluze o životě, trpí jakýmsi komplexem vykořeněnosti a její trauma jí neumožňuje vybudovat nový život. Když nemůže překonat pocit životní prázdnoty a nepomáhá ani emigrace do Švýcarska, ukončí svůj život dobrovolným pádem z ledovce.

Novela Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou je inspirována skutečnými událostmi. V Itálii jsou zatčeni židovští obchodníci s americkými pasy. Za velkou částku peněz jim nacisté slíbí, že je vymění za své zajatce. Jeden ze skupiny zajatých Židů se snaží zachránit krásnou polskou tanečnici – Kateřinu Horowitzovou – které si všiml na rampě koncentračního tábora. Za peníze si vyžádá její doprovod do Německa. Velitel Němců žádá další a další peníze, nakonec oznámí, že švýcarské úřady žádají dezinfekci Židů a odvádí je do fingované umývárny – plynové komory. Jediná Kateřina vytušila podvod a jediná se vzchopila k činu – vytrhla jednomu Němci pistoli a zastřelila jej, druhého zranila. Pak ji i ostatní čekala smrt.

Hlavní hrdinka se stala symbolem statečnosti a aktivního boje proti zlu a násilí. Její vlastnosti jsou v kontrastu s pasivitou ostatních členů.

Román Nemilovaná. Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. – tragický příběh dívky z Terezína,  která je nucena život se prostitucí.

                                       

 

 

 

Jan Otčenášek  (1924 – 1979)

prozaik, scénárista

Novela Romeo, Julie a tma  - děj je baladicky laděný a odehrává se v Praze za 2. svět. války. Setkáváme se zde s shakespearovským tématem tragické lásky, příběh uvádí citát z Romea Julie.

Student Pavel, syn majitele krejčovství, jednou večer potkává v parku židovskou dívku Ester, která odmítla nastoupit do transportu do Terezína. Pavel ji schová ve svém pokoji za krejčovstvím, který mu otec zřídil, aby se měl kde učit. Pavel a Ester se do sebe zamilují. Vše se odehrálo den před atentátem na Heydricha. Jejich láska musí zůstat utajena, protože jinak by Ester musela odejít. Za přechovávání nehlášené osoby za stanného práva byl trest smrti. Úkryt dívky časem odhalí tovaryš Čepek i Pavlův otec, ale také kolaborant Rejsek. Pavel se obává jeho  udavačství, proto chce Ester odvézt na venkov k příbuzným. Druhý den nacisté hledají ukryté parašutisty, Ester nechce ohrožovat ostatní lidi a utíká. Na ulici je zastřelena dávkou z kulometu.

Autor ukázal, že nad smrtí vždy bude vítězit láska, že zlu je nutno čelit.

Román Kulhavý Orfeus je částečně autobiografický, vypráví o válečných zážitcích generace totálně nasazených mladých lidí v letecké továrně. Ti se snaží vytvořit odbojovou skupinu Orfeus, jejíž konec je tragický. Hrdina z předchozí novely Pavel pomstil smrt Ester, ale sám umírá při neúspěšném pokusu nastražit pod vagón výbušninu.

 

Josef Škvorecký  (1924 -      )

prozaik, nakladatel

jeho téměř celé dílo nese autobiografické rysy

Román Zbabělci zachycuje osm květnových dnů v roce 1945 v Kostelci (pomyslné rodiště Náchod) a hlavní dějová linie se točí kolem bývalého studenta gymnázia Dannyho Smiřického (autobiografická postava), který je rovněž vypravěčem příběhu. Na první pohled se jeví jako povrchní a cynický mladík, ve skutečnosti je velmi citlivý a vnímavý. Na konci druhé světové války pracuje v kostelecké továrně a ve volném čase hraje jako saxofonista se svou jazzovou kapelou v hospůdce Port Artur. Danny je normální chlapec, zajímá se o jazzovou hudbu, dobývá dívčí srdce, chvílemi zaujímá frajerské pózy, má smysl pro humor. Danny se snaží získat Irenu, která však dává přednost jinému. Aby na sebe Danny upozornil, staví se drze proti německému důstojníkovi a nechává se zatknout. Podílí se na zničení německého tanku a je svědkem vražd, které Němci páchají v pivovaru. Na revoluci, kterou dělají jejich otcové, se dívají mladí rezervovaně, nakonec jsou však sami vtaženi.  Tento poslední válečný týden končí příchodem sovětské armády a loučením s Angličany.

Autorovi nešlo o historickou přesnost a objektivitu. Chtěl na Dannyho postavě zachytit atmosféru posledních válečných dnů tak, jak ji prožívala tzv. zlatá mládež. Autentičnost románu podtrhuje i jeho jazyk – hovorová čeština a „páskovský“ slang.

V době svého vzniku vyvolal tento román s nekonvenčním pohledem na válku obrovské diskuse a přestože vznikl už v roce 1949, vytištěn byl až v r. 1958. Brzy poté byl však stažen z prodeje jako ideově závadný.

Danny Smiřický byl jednou z postav v Tankovém praporu, Prima sezóně, Příběhu inženýra lidských duší.

V souboru sedmi novel Sedmiramenný svícen vypráví autor příběhy Židů za války.

 

Ladislav Fuks  (1923 – 1994)

prozaik; představitel imaginativní psychologické prózy (magický realismus – groteskní absurdnost, fikce, tajuplnost) vyjadřující úzkost člověka ohroženého fašismem, člověka v době poválečné a poúnorové (hlavními hrdiny jsou lidé nějakým způsobem psychicky deformovaní, např. schizofrenie, fóbie, nenávist k rodičům, narůstající bestiální zabijáctví apod.)

Román Pan Theodor Mundstock je tragická románová freska z konce 2. svět. války, jejímž hrdinou je osamělý Žid, který žije s vědomím, že půjde do transportu. Je plný hrůzy, navíc trpí schizofrenií – svému dvojníkovi dává jméno Mon. Zlom v jeho vnitřním světě způsobí rozhodnutí připravit se na veškerá utrpení, která ho čekají. To ho vede k jakémusi systematickému tréninku (cvičí hladovění, spí na prkně, nacvičuje práci v lomu, přemýšlí, jak si poradit s vyraženými zuby), ale i k psychické rovnováze. Své souvěrce dokáže utěšovat vymyšlenými optimistickými zprávami. Nakonec je zřejmé, že všechna energie byla vyplýtvaná nadarmo. Román má tragikomický závěr – pan Mundstock, připravený na koncentrák, umírá pod koly německého auta, když přechází ulici před shromaždištěm Židů na odsun.

Novela Spalovač mrtvol  je moderní psychologický horor s rysy grotesky. Hlavní postavou je pan Kopfrkingl – spořádaný a vlídný zaměstnanec krematoria, jenž v sobě v době okupace odhalí kapku německé krve. Pod vlivem nacistického přítele se vnitřně zcela změní, udává své spolupracovníky, a když je mu nabídnuta závratná kariéra, chladnokrevně zavraždí svou židovskou manželku (oběsí ji v koupelně), ubije tyčí svého syna Miliho v krematoriu a podobný osud chystá i své dceři. Věří, že pomáhá odstraňovat lidskou bídu a neštěstí na tomto světě. Nakonec „spasitele“ odváží sanita a ten z okna pozoruje lidi zničené válkou.

Další prózy: povídky Mí černovlasí bratři, román Variace pro temnou strunu, román Obraz Martina Blaskowitze, novela Cesta do zaslíbené země – čerpá z r. 1938 po hitlerovské okupaci Rakouska a zachycuje tragický příběh skupiny Židů.

 

Bohumil Hrabal  (1914 – 1997)

Děj novely Ostře sledované vlaky je umístěn na zapadlou železniční stanici v době okupace. Hlavní postavou je Miloš Hrma, mladý výpravčí, těžce nesoucí svoji sexuální nezkušenost. Má pocit, že je všem pro smích. Své problémy se pokusil vyřešit sebevraždou, ale neúspěšně. Konec jeho komplexům učinil poměr s živelnou Viktorií, která podpořila jeho sebedůvěru. Svůj vzor má Miloš v rázném a veselém výpravčím Hubičkovi, který si nedělá nejmenší trápení ze svých afér. Ten také požádal Miloše, aby mu pomohl s jeho ilegálním úkolem. Miloš nakonec tragický umírá poté, co vhodil bombu do německého vlaku s nákladem střeliva. Jeden voják si ho ale všiml a postřelil ho. Zasáhl mu plíce. V poslední chvíli se Miloš zamýšlí nad každodenností života, kterou proklínal, ale nyní mu bude chybět.

Novela byla zfilmována Jiřím Menzlem a získala cenu Oskara.

 

Ota Pavel  (1930 – 1973)

prozaik a novinář, tvůrce moderní sportovní reportáže, autor povídek s židovskou tematikou

vl. jménem Ota Popper

jeho dílo je silně autobiografické; inspirací byl otec Leo, obchodní cestující, pábitel v hrabalovském slova smyslu, renesanční člověk, a příroda kolem Berounky, Buštěhrad a lesní zákoutí těchto krajů

Napsal dva povídkové soubory: Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby (později vyšlo v souboru Zlatí úhoři).

Povídková kniha Smrt krásných srnců je vzpomínková autobiografická próza, která vznikla na konci autorova života. V několika povídkách se vrací do šťastného dětství, které bylo krutě narušeno okupací. Poeticky, s jemným humorem líčí svůj obdiv k tatínkovi, který si v každé situaci věděl rady a nikdy neztrácel naději, s něhou vzpomíná na maminku. Z celé knihy je patrný autorův silný vztah k přírodě, rybaření, sportu a rodné zemi. Nezanedbatelnou postavou je i strejda Prošek, který vlastnil vlčáka Holana, člověk naprosto srostlý s přírodou, král pytláků. Tatínek byl vynikajícím obchodníkem, pracoval u švédské firmy Elektrolux – prodával vysavače a ledničky. Když přišla okupace, rodina se rázem stala nežádoucí, protože tatínek byl Žid. Přišli téměř o celý majetek. Starší bratři Hugo a Jiří museli odejít do koncentračních táborů, stejný osud později postihl i otce.

Z nejznámějších povídek:  

                Smrt krásných srnců  -  Před odchodem synů do koncentračního tábora se tatínek   

      rozhodl, že jim ještě musí opatřit pořádný kus masa. Odjel k strejdovi Proškovi nalovit ryby.

      Ty však nebraly, a proto za pomoci vlčáka Holana ulovil obrovského srnce.

                Kapři pro wehrmacht  -  Hned na počátku okupace sebrali tatínkovi buštěhradský

      rybník. Než odjel do koncentračního tábora (o Vánocích), vylovil v noci všechny kapry.

      Příští rok přijeli s velkou slávou vylovit rybník němečtí vojáci. Nikdo nedovedl vysvětlit, že

      je prázdný.

      Autor vypravuje živým, často hovorovým jazykem, využívá lidové slovesnosti, slova i věty

      znějí poeticky.

 

Jiří Weil (1900 – 1959)

 V době okupace žil po různých úkrytech a v téže době také vznikla podstatná část jeho díla. Tehdy také vznikl jeho psychologický román Život s hvězdou (1949), který je kafkovským odrazem absurdního světa. Svým pojetím se román vymykal dobové šabloně a kritikou byl označen za existencionalistické dílo. Weil byl vyloučen ze Svazu spisovatelů a až do roku 1957 nepublikoval.

Hlavní postavou je bázlivý a směšný židovský úředník Josef Roubíček. Po rozchodu se svou láskou Růženou žije zcela sám v podkroví jedné pražské vily a čeká na chvíli, kdy bude povolán do transportu. Po složitých výsleších a lékařských prohlídkách nastoupí práci na židovském hřbitově. Nějakým nedopatřením ho přehlédli v kartotéce a nebyl povolán do transportu. Je svědkem řady tragických osudů svých souvěrců. Za heydrichiády byla popravena Růžena. Jediný člověk z mimožidovského světa, s nímž přijde Roubíček do styku, je mladý dělník Materna ze sousedství. Pod jeho vlivem se nakonec Roubíček odhodlává změnit svůj pasivní postoj k vlastnímu osudu a rozhoduje se pro „zmizení“. Úkryt mu poskytl právě Materna. Roubíček tak učinil krok z odcizeného světa a ze své vnitřní potřeby zvolil cestu vzdoru. Tímto rozhodnutím se uskutečňuje jeho lidská svoboda.  

 

Ivan Olbracht  (1882 1952)  

Román Podivné přátelství herce Jesenia (1919): 

      Tento společenský a psychologický román s divadelní tematikou zachycuje atmosféru společnosti v období první světové války. Jiří Jesenius, nesmírně uznávaný herec Národního divadla, poznává na své venkovské dovolené Klárku, která velmi touží po pěvecké slávě. Zamiluje se do ní. Rozmlouvá jí dráhu operní zpěvačky. Klára rady odmítá,  nechce žít po jeho boku, dokud se mu umělecky nevyrovná.

V Praze se objevuje herec Jan Veselý, který Jesenia již dříve upoutal svým talentem. Jiří mu dopomůže k místu v pražské Uranii. Veselý se stává miláčkem obecenstva a brzy se dostává do Národního divadla. Žijí s Jeseniem v přátelství, které však není zcela důvěrné. Jesenius nic netuší o Janově rozmařilém nočním životě, ten naopak neví o lásce Jiřího ke Klárce.

      Jejich cesty se rozejdou poté, co se Jesenius dozvídá, že Klára Veselého milovala, a když se Veselý svěřuje s těžkým zločinem. Zavraždil kdysi v Itálii ženu, bývalou lásku Gabrielu. Od té doby jej pronásledují přeludy, které se snaží zahnat svými výstřednostmi. Po vypuknutí války se Jan vrací k dobrodružnému způsobu života, stává se vyzvědačem.

      Jesenius obdrží od Kláry dopis, ve kterém se přiznává, že má s Veselým dítě. Jiří se ocitá v hluboké depresi. Pochybuje o smyslu svého života, umění jej přestává zajímat. Stále více podléhá přeludům, odhodlává se k sebevraždě. Zvrat v jeho životě nastává v okamžiku, kdy znenadání spadnou ze stěny hodiny (okamžik Janovy popravy za velezradu na ruské frontě), Jesenia opouštějí myšlenky na smrt. Vzpamatuje se, opět hraje a slaví úspěchy.

      Do Prahy se vrací Klára, Jiří se s ní ožení a společně vychovávají Janova syna. Zlo, které Jan v životě spáchal, je vykoupeno smrtí.      

 

Vladislav Vančura  (1891 – 1942)

Román Pole orná a válečná  (1925): 

      František Řeka, zemědělský dělník na šlechtickém velkostatku, člověk mdlého rozumu, skutečný debil podle lékařských měřítek a nadto vrah, jehož zločin však nebyl nikdy odhalen, se jako vozataj ocitne na frontě a teprve tady poprvé má dojem, že se vyrovná všem lidem kolem sebe. Získá uniformu s lesklými knoflíky, nikdo se mu  neposmívá, pořád se něco zajímavého děje, od ostatních se liší snad jenom tím, jak je spokojen a jak se mu válka líbí. Nakonec je zabit, jeho ostatky nemohou být identifikovány a jsou s vojenskými poctami pohřbeny do hrobu neznámého vojína, ke kterému chodí vzdávat čest padlým ti, kdo válečné peklo přežili.

 

 Jaromír John  (1882- 1952), vl. jm. Bohumil Markalous

Sb. povídek Večery na slamníku  (1920):  Příběhy vyprávějí s humorem o nepříjemných stránkách války a proměně lidských citů ve výjimečných situacích, o prostých českých vojácích v rakouské uniformě. Vypravěči se střídají, co povídka, to monolog jiného svědka nebo účastníka válečného šílení. Sám autor se války zúčastnil na balkánské frontě, ale jen v týlových útvarech.

 

Rudolf Medek (1890 – 1940)  legionář

Pětidílný románový cyklus Anabáze (1927) napsal ve smyslu konzervativního nacionalismu a protibolševického postoje. Omezil se na tradiční způsob kronikářského líčení válečných událostí v Rusku, zejména bojů československých legionářů na straně protibolševických sil.

Drama Plukovník Švec (1928)  líčí podle skutečnosti sebevraždu legionářského plukovníka, který chtěl tímto varovným činem zabránit rozkladu bojové morálky, na kterou působila bolševická agitace.

Báseň Zborov  je oslavou hrdinství českých a slovenských vojáků v protirakouském bojovém vystoupení v roce 1917.

 

Josef Kopta  (1894 – 1962)  legionář

Románová trilogie Třetí rota:  Hrdiny tohoto románu charakterizuje bojové nadšení ve jménu společné myšlenky národního osvobození, zobrazuje zánik carismu a občanskou válku v Rusku. Autor také zobrazil život prostých vojáků, vnitřní diferenciaci a rozpory v legiích. Dílo je napsáno z pohledu levice.

 

František Langer (1888 – 1965)  legionář

dramatik a prozaik, těžiště jeho tvorby je v dramatu; lékař čs. legií v Rusku

Povídková kniha Železný vlk a drama Jízdní hlídka vycházejí z autentických zážitků. Jízdní hlídka  vypráví o skupině legionářů obležené ruskými bolševiky.

 

Jaroslav Kratochvíl  (1885 – 1945)  legionář

Za 1. světové války jako voják rakouské armády padl do ruského zajetí. Později se stal důstojníkem legií. Byl internován za to, že odmítl bojovat proti revolučním oddílům Rudé armády. Ve 20. a 30. letech vystupoval jako levicový publicista. Zahynul v  Terezíně.

Nedokončený dvoudílný román Prameny  patří k základním dílům socialistického realismu, zřetelně straní levici. Děj románu se odehrává v Rusku bezprostředně před VŘSR. Líčí a zpracovává zážitky z legií. Probíhá zde složitý proces politického uvědomování, tříbení charakterů českých vojáků v zajateckých táborech a legionářském vojsku.

 

Jaroslav Hašek  ( 1883 – 1923)

Narodil se v Praze v rodině bankovního úředníka, dříve učitele na střední škole.

Gymnázium musel opustit pro neprospěch, pak se učil drogistou a poté dostudoval obchodní akademii. Místo v bance brzy opustil a odešel na Balkán pomáhat makedonským povstalcům. Byl několikrát zatčen a byl také na černé listině za svůj anarchismus. Potuloval se po Evropě i po našich zemích, živil se obchodem se psy, zasahoval u nás do politického dění během voleb (založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona a kandidoval za ni; jeho volební projevy byly vydány až posmrtně pod názvem Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona).

Za války se dostal na haličskou frontu, přeběhl na ruskou stranu a skončil jako voják v čs. legiích v Rusku. Roku 1918 vstoupil do Rudé armády a nakonec se stal pracovníkem politického oddělení RA (Ufa, Bugulma, Irkutsk), redigoval časopisy, psal články a povídky.

Do vlasti se vrátil teprve koncem roku 1920 a začal opět žít bohémským životem. Tehdy začal psát svou světoznámou knihu o Švejkovi.

Odešel z Prahy do Lipnice a tam roku 1923 zemřel.

Již od 18 let se projevil jeho spisovatelský talent a začal publikovat své práce v novinách a časopisech. Jeho dílo zahrnuje velké množství povídek, fejetonů, časopiseckých článků a črt, které zprvu tematicky čerpaly z jeho cest po evropských zemích. Projevuje se v nich Haškův smysl pro životní hodnoty prostého člověka i životní styl vyděděnce; v řadě povídek se vyslovil kriticky proti výchovnému systému v Rakousko-Uhersku, proti církvi, politickým stranám, armádě, byrokracii, degenerované šlechtě, projevům „dobročinnosti“, žurnalistické lži atd. 

Už v roce 1912 napsal knihu Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky. Tady ještě převládá fantastická groteska nad společenskou kritikou a nad realistickou kresbou typů. V době Haškova působení v ruských legiích vznikla druhá verze Švejka -  Dobrý voják Švejk v zajetí (1917) – ta se stala základem jeho nejznámějšího díla. Definitivní verze vznikla až po jeho návratu do Čech  (v letech 1920 – 23). Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je románová tetralogie, jejíž poslední díl zůstal nedokončen. O dopsání se pokusil jeho přítel Karel Vaněk, ale neúspěšně. Román ilustroval Josef Lada.

      Román je satirickým obrazem rakouské monarchie a jejího militarismu. Autor vytvořil postavu, jež je ztělesněním lidového rozumu, vtipu, humoru i vytrvalého odporu. Švejk se proti válce brání svou „hloupostí“, doslova vykonává příkazy nadřízených, tím často vyvolává zmatek a ukazuje tak jejich naprostou nesmyslnost.

      Román nemá pevnou dějovou linii. Skládá se spíše z různých příběhů ze Švejkova života, které vypráví svým kamarádům i důstojníkům.

      Švejkova posluhovačka paní Müllerová přináší zprávu, že byl zabit Ferdinand, následník trůnu. Švejk v hostinci U Kalicha rozvádí úvahy o vzniklé situaci. Je zatčen a vyslýchán, lékaři jej nakonec prohlásí za „úředního blba“.

      Vypukla válka. Švejk má silný revmatismus, přesto bere berle, sedá na invalidní vozík a nechává se paní Müllerovou odvézt na vojnu. Cestou  neustále vykřikuje: „Na Bělehrad!“ Nejsměšněji vyznívá to, že je opravdu odveden. Neustále se dostává do nějakých problémů, je často vyslýchán, pobývá i v blázinci. Stává se sluhou feldkuráta Otty Katze, ten jej však brzy prohrává v kartách a Švejk odchází k nadporučíku Lukášovi. S ním prožívá dobré i zlé. Poté, co ho přivedl do problémů (obstaral mu psa, který patřil jeho nadřízenému), je s ním odvelen na ruskou frontu. Na jedné stanici však popíjel a ujel mu vlak. Vydal se tedy za svou jednotkou pěšky. Cestou je zadržen strážníky, kteří jej považují za ruského zvěda. Pomocí alkoholu se ho snaží přimět k přiznání, opijí se však více než Švejk a dokonce nadávají na Rakousko-Uhersko. Po dlouhé cestě se Švejk konečně dostává mezi své, na frontu.

      Pomocí postavy Švejka vyjádřil Hašek svůj postoj ke světu, armádě a válce. Díval se na válečné běsnění očima prostého člověka, který nechce  válčit, naopak touží prožít svůj život v míru. Dokazují to i Švejkova slova při první přestřelce na frontě. Volal směrem k nepříteli: „Nestřílejte, jsou tu lidi!“

      V románu vystupuje řada dalších postav, které přispívají k humorné atmosféře díla, např. hladový Baloun, bývalý profesor poručík Dub, ctižádostivý kadet Biegler aj.     

 

Jaroslav Durych (1896 – 1962)

prozaik, básník, esejista, dramatik, povoláním lékař.

románová trilogie Bloudění

Pokus o popis naší historie od Bílé Hory (1620), až po Valdštejnovu smrt (generál – 30letá válka), celá trilogie má podtitul Větší Valdštejnská trilogie.

románová trilogie Rekviem – Menší Valdštejnská trilogie – povídky

(Kurýr, Budějovická loutka, Valdice)

Z doby pádu Albrechta z Valdštejna, obsahuje pochmurné obrazy a tragiku smrti. V povídce Valdice vypráví o vyzvednutí Valdštejnovy rakve a jejim znesvěcení švédskými vojsky.

 

Karel Čapek (1890 – 1938)

Narozen v Malých Svatoňovicích v rodině lékaře, vyrůstal společně s bratrem Josefem a sestrou Helenou, vystudoval gymnázium a filozofickou fakultu univerzitu Karlovy. Studoval i v Berlíně a Paříži. Od roku 1921 až do konce života redaktorem Lidových novin, hodně cestoval, manželka herečka Olga Schrinpflugová.

 

proti fašismu a válce

Bílá nemoc

Doktor si klade podmínku, než vyléčí Maršála z Bílé nemoci, aby přestal válčit, tím porušuje   lékařskou přísahu, je ušlapán fanatickým davem – sebelepší jedinec je sám slabý aby čelil organizovanému zločinu.

Matka

Hra, ve které Čapek ukazuje rozdíl mezi mužským a ženským pojetím života, muž řeší neosobní úkoly, žena zase zachování života, přesto žena pošle svého jediného syna bránit malé děti.

Krakatit

Román, v němž je řešen problém odpovědnost člověka za důsledky zneužití vynálezu. Prokop, který objeví třaskavinu, jež byla schopna zničit celý svět, dělá vše proto aby zabránil jejímu zneužití.

Válka s mloky

Román, který varuje před nebezpečím fašismu

 

Alois Jirásek (1851–1930)

            román Skály – sélské bouře proti církvi, (selská vzpoura na Čáslavsku, evangelický kněz Matyáš Ulický)

           román Psohlavci – selské bouře proti vrchnosti - (povstání Chodů kon. 17. st. proti Lamingerovi, Jan Sladký Kozina)

           román Skaláci – selské bouře proti vrchnostem na Náchodsku - (selská vzpoura 1775 na Náchodsku)

husitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč – symbolizují věrnost pravdě, boj za ni, vytrvalost v boji až do smrti

 

Vladimír Holan   ( 1905 – 1980)

básník meditativní poezie, překladatel (z francouzštiny, němčiny, polštiny a ruštiny)

narozen v Praze, po maturitě krátce studoval práva – nedokončil, pak pracoval jako úředník, krátce redigoval časopisy, poté byl spisovatelem z povolání, po osvobození publikoval dva roky, následoval 15letý zákaz, žil v ústraní na Malé Straně

byl blízký Halasovi názorově i poezií

soubor Dokument (1947): obsahuje čtyři skladby reagující na konec války a osvobození

                              skladba  Dík Sovětskému svazu,báseň Panychida – polemika s Bohem, jeho netečností  k válečným hrůzám, sb. Rudoarmějci.

 

Fráňa Šrámek (1877–1952)
básník, prozaik a dramatik
« Sobotka, gymnázium v Písku a Roudnici, vojenská služba v Českých Budějovicích đ odraz v tvorbě; vězněn za antimilitaristické postoje; v 1. světové válce na frontě v Itálii, Haliči a Rumunsku; hluboký vztah k rodnému kraji

 sbírka Modrý a rudý – anarchistický útok na společnost, na rakouský militarismus;

b. Raport – forma vojenského hlášení; paralela: umírající voják a umírající kůň đ protiválečný protest

V obou sbírkách: osobitý, prostý jazyk, veršová písňová forma

 sbírka Rány, růže – verše z doby konce 1. republiky a okupace – vlastenectví, odpor k fašismu povídky Žasnoucí voják – o tragédiích vojáků, nesmyslnosti války.     

Režisér Jiří Frejka pokřtil novou scénu na Osvobozené divadlo, a to se stalo r. 1926 součástí a dramatickou odbočkou Devětsilu. Počátkem r. 1927 se Osvobozené divadlo přestěhovalo na Malou Stranu do sálu Umělecké besedy a tam se rozdvojilo. Skupina v čele s J. Frejkou a E. F. Burianem si založila scénu Dada.

          V témže roce vystoupil v Osvobozeném divadle se svými klavírními improvizacemi Jaroslav Ježek (1906 – 1942)  a  Jiří Voskovec (1905 – 1981)  a  Jan Werich (1905 – 1980) uspořádali zdařilé studentské představení Vest Pocket Revue. Čtvrtou velkou osobností se stal Jindřich Honzl (1894 – 1956), nejen vynikající režisér, ale rovněž teoretik avantgardního divadla, který režíroval všechny hry Osvobozeného divadla (až na krátkou brněnskou epizodu z přelomu 20. a 30. let).

          Osvobozené divadlo sídlilo většinou ve Vodičkově ulici U Nováků, kde také v listopadu 1938 jeho činnost ukončil úřední zákaz.

          Do roku 1931 rozvíjeli V+W své pojetí divadla jako dadaistické a lyrizované frašky už se svým typickým slovním humorem v dialozích a v písňových textech, ale ještě jednoznačně společensky a politicky nevyostřenými  (hry Premiéra skafandr, Fata morgána, Sever proti Jihu, Golem). Měli blízko k poetismu.

          Jakmile se začal aktivizovat k výbojům italský fašismus a objevila se reálná hrozba Hitlerova Německa, Osvobozené divadlo nastoupilo jasný kurz politické revue (hra Caesar, 1932). Přišla série slavných komedií z let 1932 – 1938:  Svět za mřížemi, Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Nebe na zemi, Rub a líc, Těžká Barbora, Pěst na oko. V nich se proměnili v typy dvou lidových kumpánů, kteří v různých podobách procházejí historií a současností světa a glosují jeho nešvary, omyly a nesrovnalosti a zároveň usilují o jeho lidštější tvář.

          V tomto období divadlo navazuje na staroitalskou commedii dell´arte, na tradici amerických filmových grotesek, na humor proslulých filmových komiků a získává tak svou vyhraněnou tvář. Některými rysy předešlo tzv. absurdní divadlo.

Oblíbené byly  tzv. forbíny, tj. dialogy V+W před oponou na aktuální témata. Pokaždé trochu jiné, obohacené často o nová vymyšlená slova.

 

Hry Osvobozeného divadla

 

Caesar (1932): v této hře jednoznačně napadli narůstající militarismus, hitlerovský nacismus

              a italský fašismus. Ukázali v ní zdiskreditované vůdce, kteří ohrožovali v té době

              bezpečnost lidstva v Evropě a ve světě. Malíř Adolf Hoffmeister namaloval pro tuto

              hru zvláštní mapu, na níž herci ukazovali tehdejší nebezpečně se vyvíjející politickou          

              situaci  (píseň Pochod plebejců).  

Osel a stín (1933): děj je umístěn do starověkého Řecka, vzniká na základě antické bajky,

                    komu patří oslův stín. Je to podobenství o lidu zneužívaném politickými

                    dobrodruhy, podvodníky a kariéristy. Jsou zde narážky na dobovou situaci, které

                    autoři již naostro zaměřili do nacistických řad. Německé velvyslanectví

                    protestovalo proti uvedení této hry  (ústřední píseň My nejsme lidi, my jsme jen

                    partaje).

Kat a blázen (1934): děj se odehrává v Mexiku, ale hra kritizuje domácí prostředí. Stala se

                        předmětem útoků naší reakce. V postavě diktátora Carriera autoři ukázali

                        rozpínavost německého fašismu, který by se mohl stát katem lidstva  (píseň

                        Pohádka o katu a bláznu, Hej rup, Šaty dělají člověka).

Balada z hadrů (1935): hra o osudech renesančního básníka Francoise Villona. Básník žil ve

                            společnosti, která omezovala jeho svobodu, pronásledovala ho za jeho

                            buřičství a mstila se malichernými způsoby. Villon je revolucionář, stává se

                            mluvčím zbídačelého lidu. Na jeho osudech ukazovali současně osudy

                            divadla  (píseň Proti větru; Svět naruby; Hej, pane králi).

 

 

Rub a líc (1936): optimistická komedie ze současného života. Autoři přenesli na jeviště

                  dělnický boj za důslednou demokracii. Příběh hry je motivován novinovou

                  zprávou – muž, který ztratil paměť, se nedopatřením dostává do čela dělnického

                  hnutí. Hra končí optimisticky vítězstvím dělníků. Později byla zfilmována

                  Martinem Fričem pod názvem Svět patří nám.

Těžká Barbora (1937): děj je umístěn do antického Řecka. Těžká Barbora je dělo. Zápletka

                            je postavena na snaze Yberlanďanů najít záminku, aby mohli napadnout

                            mírumilovné město Eidam.

                            Hra varuje před nadcházející válkou, ke které se schylovalo. Současně autoři

                            nastavují zrcadlo společnosti, která je plna pokrytectví a zbabělosti,

                            prodejnosti panstva. Jako skutečný hrdina zde vystupuje prostý, statečný lid,

                            odhodlaný bojovat proti fašistické agresi i těm, kteří zaprodávali republiku

                            (píseň Co na světě mám rád, nedám si brát).

Pěst na oko (1938): příběh o divadle, montáž ze všech předcházejících her. Je to poslední hra

                      Osvobozeného divadla před jeho uzavřením.

 

Adaptace jiných divadelních her: Slaměný klobouk, Nebe na zemi, Teta z Bruselu

 

          Po návratu z emigrace se v Osvobozeném divadle hrála hra Pěst na oko, V+W nevytvořili už žádnou novou hru. Hráli v hrách cizích autorů, které obohacovali svými forbínami. Uvedli k nám první muzikál amerických autorů Laneho, Saidyho a Harburga Divotvorný hrnec. Po Voskovcově emigraci v květnu 1948 divadlo ukončilo svou činnost.

          Osvobozené divadlo se stalo inspirací pro nejmladší generaci, pro Divadlo satiry,

od 2. pol. 50. let a v 60. letech pro tzv. divadla malých forem (Semafor – Suchý, Šlitr, na Slovensku Lasica a Satinský aj.).

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< srpen / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 34231
Měsíc: 495
Den: 10